Zvesela jdou do jeskyně, lehký jejich ladný krok… „Dneska jdeme do objevu“ říkají si, krok, co krok. Böhlerka je vítá blátem, netopýr tu prolítá, tam a zpátky jako vánek nahoru se ubírá… „Hele máme pomocníka!“ Michal volá nadšeně. Umět mluvit s netopýry, to by byly objevy… „řekli by nám kde je volno a kam napřít úsilí.“

Nahoru se derou svižně, jsou dnes plni nadšení… „Úsilí dnes bude velké, kolik dáme loudniček? Dnes to vidím na čtyřicet a pak ještě jednu na to, ať posunem hranice.“ Nejdřív jdou však do dómečku, k deponii béřou se. Zapálí tu svíčky, na „Skapika“ vzpomenou, jak sním bylo veselo, na boudě i v nitru hory… „Ahoj Staňo, chybíš nám.“

Rychle konec rozjímání, na čelbu, vzhůru na ni, objevy nás čekají… „Milý Staňo přísaháme, objev pro Tebe dnes dáme!“ Michal bere úkol vážně, na čelbu se ubírá, dneska jede jako bagr, jíl mu v zubech ulpívá, Jura za ním loudny plní nestíhá je počítat.

ZRADA, KONEC, stěna svítí proti nim. Michal rychle stěny čistí, marně hledá nový směr. Bohužel jen vápenec ho vítá, chmura obestírá jeho tvář. Kudy dát se máme, netopýre poraď nám. Chvíle ticha, chmury v myslích, rychle najít řešení, nahoru, či dolů dát se? „Studnu nééé, raději komín.“ 

Michal beře rýček, nad hlavou si čistí strop, … „hurá, skvěle, strop tu končí, máme směr!“ Nálada je skvělá, takže vertikála volá. Náhle Michal zarazil se, srdce v hrudi bije mu, paprsek ho mile vítá … „To je noční obloha?“.

HURÁ, máme objev, nový vstup do jeskyně tu tvoříme, blátem, plazivkou a komínkem už muset nebudem. Michal strká ruku v dutině… „JE TU VOLNO!!! MÁME SMĚR!“. Nadšení do žil jim vlévá myšlenka na objev, Michal nad hlavou teď kopá, sporou dutinu zvětšuje, rýček v dutině už zmizel celý. „Je to skvělý, jdem do volnýho…rychle zvětši ten průlez.“

Michal kope, loupá špunt, prach má v očích, v zubech jíl. Když tu náhle tvář mu bledne, šedé vlasy raší mu… „Je tu konec, dál to nejde, byl to jenom malý zvon!“.

Dlouhé ticho, rozjímají, v myšlenkách je každý sám, kudy dát se? K nebi strop, napravo je skála vítá, studnu kopat nechtějí. Levou stranu zkusit musí, není jiný směr. V přítmí čelby sedí tiše do leva se dívají. Když tu náhle, jak dva bratři berou oba nástroje, společně se pouští do kopání. Klidné tempo v cval se mění, urputností zuby cení, kopou, kopou, směr však nikde.

Za chvíli už hnout se nedá, sedimentem zasypáni mdlé ruce pokládají. „Nedá se nic dělat, odklidíme, co jsme nakopali.“

Kudy, kudy, horo poraď, čistí ještě tmavý strop, když tu náhle v sedimentu korýtko se otvírá. Je to spíše malý bráška, na dva prsty sotva jen. Jeho směr však naznačuje kudy tekla voda ven.

Odklidili třicet jedna louden. Vzduch je hustý, každý pohyb bolí je… „dáme ještě deset louden!“. Prach v očích, jíl a písek všude jen, znaveni však nezlomeni kopou stále dál. Každý pohyb bolí, dechu ubývá, korýtko však dále mizí, sediment je zakrývá. Jirka čistí strop, když tu náhle nový směr se rýsuje, korýtko se mění v peřej, malých brášků je tu rej. Najednou mu blýská v oku, Michal zatím skeptik je, neberou však v potaz bolest nová naděj, když tu je. Najednou tu vyloupne se tvar a obrys konkrétní, náhle hledí na koryto a jasný směr… „tudy dát se musíme!“. Znovu síla polila je koupu zase ze všech sil. Teď už je to na 100 % máme jasný nový směr.

Odklidili deset louden, šli si chvíli vydechnout. Šťastni, plni blaha, v myslích jim to víří jen. Kampak směr to asi vede, korýtko jde rovně vpřed, na Skalák či do Busgaňgu, nebo Kóta jen.

  Staňo, tak to přece vyšlo. Nejdřív konec přivítal nás, pak planou nadějí před očima nám zamával, nakonec však směr již máme příště budem kopat dál. Děkujeme za podporu, morál do žil vlil jsi nám…

A tak s písní na rtu, odcházejí na základnu. Netopýr tu náhle v letu křídly mává, … na shledanou, příště zas.