Snad tomu osud chtěl a jednou jsem přijel na pracovní akci do jeskyně o dvě hodiny dříve. Posedět v klidu před speleologickou základnou a přečíst si materiály na nový článek. To byl plán. Neuběhla ani hodina a v úterý dne 10. července 2013 před jeskyní zastavilo několik aut. Skupinka usměvavých lidí se vydala před jeskyni. Je krásné léto a jsou na výletě, po oku je pozoruji a oni mne. „Tak tady jsi za války byla?" Zaznělo od pána středního věku. Má badatelská zvědavost byla okamžitě ve střehu a bylo jasné, že došlo k neobvyklé návštěvě. Jak se za chvíli ukázalo, onou válečnou pamětnicí byla Bronislava Hrbáčková, rozená Šmerdová (obr. 1) a její příběh rozhodně stojí za zaznamenání.

Obr. 1: Bronislava Hrbáčková, rozená Šmerdová (uprostřed) s rodinou. Pamětnice událostí konce války v Partyzánské jeskyni u Josefova.

Rodina Šmerdových byla postižena válkou tím nejkrutějším způsobem. Tatínek mladé Bronislavy byl odsouzen za přechování zbraně k trestu smrti a popraven v Drážďanech na dvoře soudního dvora 10. srpna roku 1944. A to zvláště krutým způsobem, záměrně aplikovaným na odbojné Čechy - gilotinou. Bronislava měla být nasazena v „rajchu" na práci. Shodou náhod a za pomocí přímluvy známé ji „odveleli" uklízet do nacistického důstojnického školícího centra - na brněnský Špilberk. Blížící se fronta vyvolávala strach. Co bude? Bratr Bronislavy Jaroslav Šmerda znal Moravský kras kolem Býčí skály z dob předválečného a válečného trampingu. Pod jeho vedením se odebralo několik lidí „za noci a mlhy" ukrýt do krasu. Ze zapadlé jeskyně, ještě před nedávnem vhodné pro romantické snění a trampskou píseň, se nyní stalo tiché místo skýtající úkryt před opravdovým nebezpečím, před válkou. Jaroslav přivedl utečence do Josefovského údolí, do dnešní Partyzánské jeskyně (též Partyzánské a Supí - jde o dvojjeskyni; obr. 2-3). Potraviny si nesli všichni sebou. Spalo se zde na dekách a oheň se tady rozdělával jen zřídka a velmi malý. V noci se chodilo pro vodu dolů ke Křtinskému potoku. Dny ubíhaly a postupně přibývali další, přišlo několik utečenců z blízkých Babic nad Svitavou.

Obr. 2-3: Partyzánská/Supí jeskyně nad Josefovem. Jeskyně je dodnes využívána k příležitostnému obývání. Na jaře roku 2013 zde byl nalezen zastřelený a následně ohořelý člověk.

Byl konec dubna a uprchlíci byli vypátráni. Šest německých vojáků přišlo od Adamova a všechny odvedli s rukama nad hlavou. Tohle nebyli utíkající vojáci, jako o několik dnů dříve. To se tady objevili jiní němečtí vojáci a okradli překvapené obyvatele jeskyně o civilní šaty. Zběhové nechali vojenské mundůry na zemi a k nim nakupili i kvéry s výstrojí. Ty pak obyvatelé jeskyně pověsili někam do jeskynního komína. Tihle vojáci neutíkali, ale zatýkali. Zajatce vedli stezkou dolů k Býčí skále a pak k Adamovu. V Josefově na ně hleděli vyděšení místní obyvatelé a strnule jim zúčastněně pokyvovali. Jaroslav uměl německy a po cestě s vojáky hovořil. Paní Bronislava dodnes neví, co bylo příčinnou jejich propuštění. Snad Jardův rozhovor, snad úplný konec války, který rozložil morálku „německého vítězného ducha". Být to před pár dny! Vždyť mezi zatčenými byli mnozí bez „kenkarty" (český lidový výraz pro protektorátní průkaz totožnosti) a k tomu utečenci z nucených prací v „rajchu", jiní utekli z práce pro „říši" v Brně. To se trestalo koncentrákem, vězením a smrtí. Zázrak, v Adamově byli všichni propuštěni. Měli veliké štěstí, protože ještě 7. května byli u nedaleké Jeskyně Jestřábky ve Křtinském údolí zastřelení dva habrůvečtí občané Josef Hloušek a František Korbička při přechodu fronty k Rusům.

Paní Bronislava si na podrobnosti propuštění již nevzpomněla. Vrátili se ještě nazpět do jeskyně a přechod fronty prožili v krasu. Při pohledu na sovětské vojáky, kteří přicházeli ve velkém množství, ji dodnes zaujali „Mongolové" (nešlo o Mongoly, ale o etnicky neruské příslušníky sovětské armády ze střední Asie, např. Uzbeky, Kazachy, Turkmeny ad.).

Poděkování paní Bronislavě Hrbáčkové

Paní Bronislavu Hrbáčkovou přivezli její potomci a příbuzní na ono místo dramatických událostí po 68 letech. Tehdy jí bylo 18 roků. Cestu k Partyzánské jeskyni znám, ale oznámil jsem všem, že je jeskyně nedostupná kvůli zrušenému přístupu Správou CHKO. Podle fotky z mého počítače byla charakteristická podoba Partyzánské jeskyně identifikována. Chtěl bych tímto paní Bronislavě Hrbáčkové poděkovat za cenné vzpomínky, které takto předávám milovníkům zavátých časů krasové historie.

Poznámka k vnímání novodobé historie

Pohledů na novodobou historii druhé světové války je několik. V zásadě události chápeme v rovině obecné - politické události, všeobecná data, pohyby vojsk, jména významných aktérů událostí, statistiky apod. Druhý pohled je osobní. Postoj, činy a osudy konkrétního člověka. Tento úhel pohledu vidíme u dochovaných událostí paní Bronislavy Hrbáčkové. Osobní příběh, který nám doložil detaily událostí v Partyzánské jeskyni na konci války. Nutno jen poznamenat, že právě buď odosobněný pohled na historii (viz kupříkladu ideologický osud poválečných Lidic), či vypreparovaný příběh člověka (viz hrdinské příběhy partyzánů bez bázně, hany, chyb a přirozených lidských vlastností; jinde vzpomeňme na miláčka davů Majora Zemana), nebo dokonce celá část vědomě zamlčené historie (preference vojáků východní fronty či komunistického odboje před ostatními hrdiny, kteří nenosili partajní knížku) byl hlavním znakem „socialistického přístupu". Soudobá publicistika již k událostem přistupuje lidsky a člověka v událostech vidí, nemanipuluje s ním a nevybírá ty, kdož tvořili „dobré a či špatné dějiny" z hlediska ideologie nebo prosté nenávisti. Vždyť jenom takto viděné dějiny jsou objektivní a mohou naší společnosti pomoci pochopit, kdož jsme byli a kam kráčíme.

Poznámka k obnovení soužití Čechů a Němců/Sudetských Němců

Druhá světová válka zanechala jizvu mezi oběma národy velmi hlubokou. Říká se v Česku, že až teprve třetí generace od války může znovu překonat onen válečný šok. A tak ona třetí a čtvrtá generace píše o válce bez přirozené poválečné nenávisti a touze po pomstě. Po tématech obětí německé zvůle přicházejí i témata „z druhé strany". A tak dnes již bez emocí sneseme i německé válečné hřbitovy na našem území (Ústřední hřbitov v Brně), kříže nad zabitými německými civilisty, pomníky smíření (Mendlovo náměstí Brno), upozornění na zločiny poválečného odsunu, hořké osudy Brněnských Němců a jejich potomků (Tučková, K. 2009: Vyhnání Gerty Schnirch, Brno) či doklady o umírajících německých vojácích v československých pracovních lágrech (Ustohal, V. 2003: Tunely pro messerschmitty, Tišnov, čti na str. 127-128). Jinde se uvádí i zločiny partyzánských skupin vůči Československému obyvatelstvu. Dnešní doba válečnému výzkumu přeje, ale poslední pamětníci téměř zmizeli z pozemského světa, jak prokázala nedávná práce L. Segeďové k tématu jeskynních továren v Moravském Krasu (Segeďová, L. 2010: Jeskyně Moravského krasu za druhé světové války, Diplomová práce HU FF MU Brno).

Poznámka k situaci v Partyzánské jeskyni na sklonku války

Válečnému úkrytu uprchlíků poblíž Josefova se dodnes říká Partyzánská jeskyně. V příběhu paní Bronislavy se nám pootevřely příběhy osob, které byly „poválečnými" partyzány. Ze zapomnění nám vyvstaly postavy vržené do víru překotných událostí konce války bojující o holý život. Lidé, kteří nepomýšleli na ozbrojený boj a zbraně jim „nasypali" na hromadu demoralizovaní němečtí kluci, kteří zápasili o to stejné - o holé přežití. V žádném ohledu nelze zamlčet, že „Němci" obecně páchali zlo, ale i zde je historicky korektní osobní pohled na ně dodržet, nebo se o něj alespoň pokusit. Koneckonců nechť si čtenář udělá závěr sám. Poznamenávám jen, že je mi taková historie blízká.

Využití jeskyní na konci války bylo velmi časté a pochopitelné. Není cílem příspěvku je všechny jmenovat, ale známé je využití Pekárny, Švédova stolu či tehdy nově objevené jeskyně Nad Švýcárnou. Velmi sugestivní je čtení na internetových stránkách POK-BLOKu o legendě českého horolezectví Františku Plškovi, který po zběhu z nucených prací v "rajchu" v jeskyni žil pět měsíců před koncem války (http://fotonec.blogspot.cz/2012/08/v-horach-je-potreba-zit-ne-umirat.html).

Výstava Vladimíra Šebečka na Býčí skále k tématu protektorátní perzekuce v roce 2012

Paní Bronislava Hrbáčková byla konfrontována s tou nejhorší nacistickou represí. Její tatínek přišel o život v roce 1944. Jemu a tisícům dalších popravených vlastenců věnoval člen speleologické skupiny ZO ČSS 6-01 Býčí skála Vladimír Šebeček v květnu roku 2012 výstavu v podzemí Býčí skály (obr. 4). Jde o vzácný soudobý a soukromý počin padlým hrdinům druhé světové války, který jinak „necháváme organizacím tímto pověřeným". Jde vlastně o počin překonání propasti mezi všeobecnou a osobně chápanou historií.

Obr. 4: Předsíň Býčí skály v roce 2012. Vladimír Šebeček vypráví o válečných popravách českých vlastenců v Praze. V popředí stojí jeho kopie gilotiny z "Pankrácké sekyrárny". (foto Igor Harna).

V Tišnově dne 10. července 2013 Martin Golec

постельное белье купить киев постельное белье купить киев недорого