WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Moje vzpomínky na Býčí skálu aneb kus býčiskalské historie P100

Moje vzpomínky na Býčí skálu

(nepropadejte nervozitě, pouze ty dobré)

aneb kus býčiskalské historie

 

Vojtěch A. Gregor-Celofán, bývalý člen Speleologického kroužku ZK ROH Adast Adamov (1971-1976) a jeho předseda (1974-1976); pracovník Oddělení pro výzkum krasu Moravského musea (1971-1977) a jeho vedoucí (1975-1977); v Moravském krasu řádně od r. 1963 do r. 1977 a externě dodnes.

Vojtěch Gregor-Celofán  | 8.4.2010 22:35 | pridej.cz  | Diskuse...[2] | Zobrazeno 3454x  

V r. 1958 Brněnská teplárna rozkopala velkou část vnitřního Brna včetně Biskupské a Petrské ulice a Zelného trhu.  Výkopy na několika místech načepovaly staré, většinou neznámé brněnské podzemí.  To bylo neodolatelné pokušení pro dvanáctiletého kluka, který bydlel na Biskupské ulici přímo naproti hlavnímu vchodu na "Velkej Franc".  Dal jsem dohromady partu spolužáků a spolu s nimi začal zkoumat toto vábivé podzemí.  Při jedné z našich výprav k jezírku pod Petrovem řekl Jirka Janda: to je skoro jako Býčí jezero.  Na vysvětlení uvedl, že byl s tátou ve Křtinách a na zpáteční cestě do Adamova je nějací chlápkové se světýlky vzali do Býčí jeskyně k podzemnímu jezeru.

Podruhé jsem jméno Býčí skála zaslechl z úst Antonína Sobola, profesora chemie na našem gymplu (SVVŠ tř. kpt. Jaroše/Elgartova ul., 1960-1963).  Bylo to ve spojitosti s výukou o výrobě vápna a cementu.  Při výkladu o vápencích se zmínil o Moravském krasu, Býčí skále a Barové jeskyni.  Byl jsem jeho pomocníkem v kabinetě a při chemických pokusech.  Ukázal mně časopis Československý Kras a články o Barové jeskyni (Sobolova j. či j. Krkavčí skála) a Býčí skále.

Na jaře r. 1964 jsem s Pavlem Březovským-Čápem vykonal první "velký traverz" Moravským krasem.  Vystoupili jsme v Adamově na zastávce a vzali to šourem údolím proti toku Křtinského potoka do Josefova.  Obešli jsme Krkavčí a Býčí skálu a prohlédli si Předsíň.  Potom jsme pokračovali přes Olomučany do údolí Punkvy, na Skalní mlýn a dále kolem Punkevních jeskyní Pustým žlebem k našemu vytčenému cíli, Sloupu.

Na Býčinu jsem začal jezdit či spíše chodit v r. 1965 jako horolezec.  Nejprve s kamarády z horolezeckého oddílu (HO) Spoj Brno a později se Zbrojováky a dalšími moravskými lezci.  Se Spojaři jsem během tří exkurzí v zimě r. 1965/66 prolezl Barovou jeskyni v celém tehdejším rozsahu - vchod byl v té době volný.  Koncem r. 1967 jsem měl už přelezeny všechny cesty na Býčí a Krkavčí skále, Modrém rysu, Kostelíku a dalších skalních útvarech v okolí, ale stále jsem se k těmto okouzlujícím stěnám vracel.  Mými nejčastějšími partnery na laně byli Jan Auermüller-Hans, Milan Štulpa a Jiří Švehla-Yetti z HO Spoj, Josef "Pepa" Jirůšek z HO Zbrojovka, Petr Bořil-Pete z HO v Novém Městě, Bohumil Hajcera-Bob z HO v Jeseníku a Bohumil Pacholík-Smolíček z HO v Prostějově.  Spávali jsme "pod širákem" na loučce před Býčinou nebo naproti u potoka a za špatného počasí a v zimě v jeskyňce v Krkavčí skále pod Čertovým ložem, v Kostelíku a také v Jáchymce.  Je to podivné, říkám si, že jsme nenavázali kontakt s býčiskalskými jeskyňáři a to navzdor faktu, že jsem v té době aktivně bádal v severní části Mor. Krasu.  Výjímkou je jediná návštěva na býčichajdě, z níž mi zůstala v paměti tvář Karla Nováka-Pudlatého, Miroslava Schillera-Murka a Oldřicha "Oldy" Svobody.

V této konexi připomínám jména tří historických, dnes už zapomenutých postav údolí - měl jsem tu čest je znát: Josefa Čapka, jeskyňáře, o kterém se často zmiňuje R. Burkhardt; Emilii Čapkovou, jeho paní.  Ta byla dynamickou součástí Vlastivědného kroužku a členkou redakční rady časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí a jeho knižnice.  Navíc provozovala letní buffet naproti Kameňáku, naši pivní oázu; a Dědu Smolíka, posledního povozníka mezi Adamovem, Josefovem a Křtinami.  Jeho rodina a koně tehdy bydleli na Švýcárně a Děda nás často svezl "stopem" na valníku.

S Rudolfem Burkhardtem jsem se spřátelil r. 1968 na "veřejné" schůzi brněnského Speleologického klubu v Moravském museu.  Později jsem Rudu a jeho spolupracovníka Romana Nesrstu navštěvoval v Oddělení pro výzkum krasu (KOMM) a na Ochozské jeskyni.  Velmi nás sblížila záchranná akce na Amatérské jeskyni v r. 1970 (viz moje články na http://francimus.webnode.com a http://www.jeskynar.cz).  V říjnu t. r. jsem Rudu pozval k účasti na našem průzkumu Macochy (Výzkumná skupina Macocha, 1969-1974), specificky k průzkumu Komínu v Pekelném jícnu.  Při té příležitosti mě Ruda seznámil s projektem technického řešení Přítokového sifonu a požádal mě o spolupráci, konkrétně o průzkum stěn, stropů a komínů v Nové Býčí skále.

A tak se stalo, že v ranních hodinách poslední říjnové, slunné soboty jsem s Packou opět šlapal údolím Křtinského potoka z Adamova do Josefova.  Cestou jsme cvičně vylezli na vršek Františčiny huti.  Na Býčině bylo ještě mrtvo a tak jsme smrkli Idaho a potom se brouzdali až po pás hlubokým zlatým bukovým listím mezi vrcholem skály a Kostelíkem.  Dole zatím oživla chata, kde nás očekávali Ruda, Roman, Pudlatý, Murek a Olda.  V jejich doprovodu jsme ponejprv vstoupili do Býčí skály.  Provedli nás jeskyní a podali nám podrobný historický a speleologický výklad.  V neděli jsme se s Packou a Pudlatým proplazili polosifonem do Kufru a ohledali Přítokový sifon - dnešní Sifon dřiny.  S Packou jsem vystoupil do Horolezecké chodby na JV zlomu (tak ji nazvali objevitelé František Plšek a Pepa Jirůšek v r. 1958).  Na zpáteční cestě jsme se všichni tři vykoupali v Kaňonech a nahlédli do Hlinitých síní.

Horolezecká akce v Býčí skále byla zahájena v půli listopadu 1970 a skončila v červnu 1972.  Zúčastnilo se jí pod mým vedením celkem 31 osob z různých speleologických skupin a horolezeckých oddílů. Z hlavních účastníků jmenuji Jiřího Beneše-Mauglího (HO Slavie Brno, SK Metra Blansko), Pavla Čížka-Holuba (SK Adast Adamov), Bohuslava Dokoupila Jr.-Docka (Metra), Dušana Hypra-Klobouka (Spelelogický klub Brno, Sobolova skupina), Vladimíra Lázničku-Dědu Štičku (Adast), Milana Sedláka-Vlčka (SK ČKD Blansko) a Packu.  V Nové Býčí skále jsme probádali Pršavý komín a Komín Angličana (prvovýstup) na Rozvodí, Vysoký komín, stěny a stropy JV zlomu, Horolezeckou chodbu (objev Mauglího okna) a Odporný komín nad Starou štolou.  Komín Angličana byl pojmenován na počest jeskyňáře Paul Everett-a z Liverpool, Angličana studujícího češtinu, který několikrát navštívil Mor. kras včetně Býčiny a zúčastnil se průzkumu komínu.  Tam jsme ponejprv použili výsuvných tyčí vlastního návrhu a konstrukce, s lanem nebo lankovým žebříkem na horním konci.  Byla to první aplikace této techniky v BS a pokud je mi známo, v Mor. krasu vůbec.  Výsuvné tyče jsme vzápětí použili v Rudickém propadání při průzkumu komínů v úseku za Obřím dómem včetně Velikonoční jeskyně.  Při těchto akcích jsme používali také jednolanové techniky.  Průsikovat uměl v té době každý horolezec a já jsem navíc vlastnil dva hiblery, dvě malpy (jumary) a různá slaňovátka a hejblata, zčásti vlastní konstrukce.  Zprávy o akci a jejich výsledcích publikovali Gregor (1972), Burkhardt (1973) a Burkhardt, Gregor a Chaloupka (1973a, b).  Dvě desítky fotografií jsou k nalezení v albu Fotografie z Býčí skály ze 70. let na těchto stránkách a vysvětlivky k nim v mém diskuzním příspěvku tamtéž.  Praktickým závěrem celé akce bylo zjištění, že za Přítokový sifon otevřené cesty horními patry nevedou.

Již během horolezecké akce bylo započato s technickými přípravami k ražení štoly v Přítokovém sifonu.  Miloš Krejčí-Velkej Šolim alias Brada a já jsme v létě 1972 zaměřili nový polygon hlavní chodbou Býčí skály až do Kufru.  Téhož roku KOMM dodalo na Býčinu 900 m dlouhé silnostěnné 4" PE vzduchové potrubí, kompresor DK 180, pneumatickou vrtačku s podpůrným stojanem, sbíječku s hroty a dláty a sadu vrtných tyčí a korunek.  Oddělení také zakoupilo nový zemní 380 V kabel; ten za nominální cenu získal z ČKD Blansko Jiří Urban (SK ČKD; nezaměňovat s Dr. Jiřím Urbanem-Turbanem ze SK Adast).  Od chaty byla natažena do Velké síně telefonní dvojlinka s odbočkami v Předsíni (kompresorová stanice), u Šenkova sifonu a na Rozvodí.  Z rájeckého zámku jsme přivezli starý vzdušník, který mohl být součástí Absolonovy strojovny u výtoku Punkvy začátkem 20. let minulého století (na toto téma jsem si v r. 2002 vyměnil několik dopisů s Muzeem Blansko).  Důležitým krokem bylo uzavření vchodů do Předsíně pod vedením zednického mistra Vlčka.

Dne 23. července 1972 proběhla podzemím Jedovnického potoka mimořádná povodeň, při níž poprvé od r. 1927 byla protékána Stará Býčí skála (Burkhardt, Gregor, Novák 1972, Burkhardt, Gregor, Chaloupka 1973a, b; Burkhardt 1974).  Povodeň pozměnila konfiguraci sedimentární výplně a způsobila značné škody na připravené technice. Šenkův sifon byl vodou zcela zaplněn.  Na jeho dně ležel pontonový člun "Nautilus". Potrubí pumpy, která sloužila k čerpání vody ze sifonu do Kaňonů, bylo přerušeno.

Nápravě škod se věnoval celý býčiskalský tým posílený kolegy ze SK ČKD (zvláště J. Urban-instalatér a Antonín Matal), Metra (Jan "Žanek" Kocián-elektrikář), Babické skupiny Spel. klubu (M. Novohradský, M. Sedláček a kol.) a potápěči z klubu Neptun (Jaroslav "Jarda" Fadrna a Oldřich "Olin" Matoušek). Ve Staré Býčině bylo rychle zkompletováno vzduchové potrubí a po zásahu potápěčů bylo použito k čerpání vody z Šenkova sifonu na povrch před jeskyní. Byl vyzvednut potopený člun a znovu zpřístupněna Nová Býčina. Byly opraveny můstky přes potok. Z jeskyně byl vynesen starý elektrický kabel (měděné vodiče a olověný plášť jsme zpeněžili ve sběrných surovinách) a nahrazen novým.  Byly opraveny el. rozvaděče, spínače a telefonní linka. Vzduchové potrubí bylo prodlouženo až do Velké síně.

Mezi 10. únorem a 26. březnem 1973 byly v polosifonu před Kufrem, téměř uzavřeném povodňovými sedimenty, sestřeleny stropy, takže vznikl volný, 25 m dlouhý průchod s profilem 2 x 2 m.  To už náš tým posílila organizace Moravský kras Blansko, ředitel Ladislav Slezák a střelmistr Zdeněk Šerebl. Při odklizu rubaniny pomáhali také členové Speleologického klubu Svatopluk Cigánek-Palda, Václav Dobeš-Tlustý Bill, Ladislav Dolníček-Dolňa, Hugo Havel, Miloš Princ-Bajaja a další.  Hugo, můj partner na skalách a Bajaja, můj partner ve výzkumu a v pracovní skupině TARCUS UIS, se vzápětí stali členy kroužku.

Dne 12. května byly vyvrtány první díry a 15. května proveden první odstřel v masívu vlastního Přítokového sifonu (viz také článek Výroční zpráva Speleologického kroužku ZK ROH Adast - 1973). Míroslav "Míra" Novohradský a Oldové - otec a syn Svobodovi - zkonstruovali nový, nepotopitelný pontonový člun Niphargus.  Člun byl slavnostně spuštěn na vodu a pokřtěn 1. června 1974 (Gregor 1977a).  Dva čluny na Šenkově sifonu zjednodušily přepravu a zvýšily bezpečnost práce v Nové Býčině.  Potápěči Jarda Fadrna, Olin Matoušek a František Hůla se několikrát zanořili do Přítokového sifonu.  V lednu 1974 jsme v sifonu testovali průzkumné zařízení nazvané UFO (viz článek Experiment Ufo v Býčí skále).  Za účelem ověření základních charakteristik neznámého vodního toku mezi Srbským sifonem v Rudickém propadání a Přítokovým sifonem v Býčině jsme v dubnu 1974 realizovali v Srbském sifonu kolorační experiment (Burkhardt, Gregor, Hypr 1975, 1977; viz článek Kvantitativní stopovací test mezi Rudickým propadáním a Býčí skálou r. 1974).

Do mého odchodu z Býčí skály v r. 1976 dosáhla celková délka štoly 18 m.  Když se tak dívám na plán našeho (KOMM) projektu (Burkhardt 1973 a další dokumenty v mém archívu) a mapu dnešní Býčí skály tak vidím, že jsme byli "right on the target".  To mně potvrdil i přítel Klobouk při mojí návštěvě Býčiny r. 1998.  Také náš projekt počítal s vertikálním vrtem do počvy - v 22 m délky pokud by geologická situace neindikovala jinak - a v případě zastižení volné vodní dutiny s prorážkou vertikální šachty a spuštěním potápěče.  Mrzí mě, že v toponymii objevených prostor nebylo více zvýrazněno jméno Rudy Burkhardta - název Rudova štola dnes nikomu nic moc neříká.  Podle mého soudu se Dóm překvapení měl jmenovat Dóm Rudolfa Burkhardta.  R. Burkhardt byl a zůstává nejvýznačnější osobností střední části Moravského krasu ve druhé polovině minulého století a duchem objevitelského postupu na Býčí skále (Gregor 1975, 1977b).

Ražení štoly (1.3 x 1.9 m s postupem 1.2 m na odstřel) vedl Zdeněk "Zdenál" Šerebl.  Každý cyklus se sestával ze tří fází: vrtání (14 děr), odstřelu a vyklízení rubaniny.  Murek, Antonín "Tonda" Chaloupka a já jsme byli vrtači.  Odstřel během pracovního týdne provedl s mojí asistencí Zdenál.  Na vyklízení (v pátek nebo v sobotu následujícího víkendu) se podílel každý, kdo mohl a chtěl.  Mezi odstřelem a vyklízením jsem prováděl kontrolu pracoviště.  Mělo to určitou romantiku.  Ráno jsem se vydal z Blanska, kde jsme tehdy s Packou bydleli, pěšky přes Olomučany na Býčinu.  Všude klid a mír.  Sám na chajdě, sám v jeskyni.  Mříž jsem za sebou zamčel a klíče položil pod kámen dosažitelný zvenku, v místě a trikem o kterém věděli pouze Packa a Ruda - to pro případ kdybych se do večera nevrátil.  Prošel jsem Starou Býčinou, přeplul Šenkův sifon a popovídal si s potokem.  Ohledal jsem štolu, začistil strop a stěny, postříkal rubaninu a nadstavil odstřelem zničenou část odpalovací dvojlinky.  Tyhle sólo výpravy nebyly pro mě novinkou: sám jsem pracoval v Ochozské jeskyni a bádal ve Sloupských jeskyních a v Macoše, o jiných slujích nemluvě.

Každý odstřel ve štole vyprodukoval 3 m3 rubaniny. Vyfedrovat ji na skládku ve Velké síni bylo pro sehranou partu záležitostí nějakých tří hodin. Pudlatému Karlovi a mně to vzalo půl dne když jsme ji museli ve středu prvního červnového týdne 1973 vyfedrovat sami. A navíc vypulírovat chatu. To proto, že jsme chtěli udělat dojem na inspekční komisi představenstva ZK ROH Adast, posílenou zástupci Mor. musea, org. Moravský kras Blansko a VŠ Zemědělské.  Ta se na Býčině sešla v pátek ráno a v mém doprovodu si prohlédla jeskyni a pracoviště.  Dojem byl zcela kladný a projektu byla vyslovena důvěra a další podpora.

Pudlatá perlička. Udála se jednu letní neděli r. 1974, bližší datum si nepamatuji. Murek a já jsme toho rána navrtali čelbu - na sucho, nefungovala pumpa pro výplach. Vrátili jsme se na chatu celí bílí, s rampouchy vápencového prachu ve fousech.  Prvořadé bylo spláchnout prach v hrdle lahvouši a rumem.  Do této pohody se vlomil Pudlatý Karel, rudý ve tváři a s vyvalenýma očima: jde sem Docent!! Rychle, pryč s flaškama a uklidit stůl! "Docent" byla naše interní přezdívka Doc. Dr. Rudolfa Musila, v té době ředitele Moravského musea a tudíž mého nejvyššího představeného; R. Musil byl navíc šéfem Oddělení paleontologie kvartéru MM a takto přímým nadřízeným Pudlatého Karla. Vysvětlil jsem Karlovi, že je neděle, na Býčině nejsme jako zaměstnanci MM ale jako amatéři a ve svém volném čase si můžeme dělat co chceme, a ty flašky zůstanou na stole. A tak se stalo. Pan Musil s paní se k tomu stolu posadili. Nabídnutý rum nepřijali, ale Docent si dal pivo a docela normálně jsme si povídali. Potom jsme oba hosty provedli jeskyní až na pracoviště. Vše bylo v pohodě, pouze Pudlatý byl z toho další týden na větvi.

Filmová perlička. V letech 1973-1975 Jiří Slovák a jeho kolegové z fotografického a filmového kroužku ZK ROH Adast natáčeli propagační film o mateřském závodě včetně činnosti závodního klubu.  A tak došlo i na Speleologický kroužek a Býčí skálu.  Nabídli jsme mu ať natočí záběry z normální pracovní akce, aby diváci viděli jak pracující makají, brigádnicky a bezplatně, i o víkendech. To se mu moc nezamlouvalo; jak jsme vzápětí zjistili, měl na mysli hollywoodské scény. Ty začaly v Předsíni. Tam Jiří a Pudlatý spálili něco suchých větví a do této zjevně čerstvé hromádky popela položili lidskou lebku, kterou Karel vypůjčil z MM. Nad ní pak pronesl výklad o Wankelově nálezu.  Další scéna byla umístěna do interiéru chaty. Na stole ležela velká mapa Býčiny, vyleštěná karbidka a kompas.  Jiří vytáhl z auta zbrusu nové, lesklé, jako prkno nažehlené tmavomodré kombinézy s velkým bílým znakem Adastu na zádech.  A neposkvrněné bílé přílby.  To už byla celá koza v polívce.  Navzdor jeho, Oldovým a Pudlatého prosbám jsme odmítli se do těchto kostýmů navléct.  Nakonec jsme Jiřímu sdělili naši podmínku: dva litry rumu.  Nezbylo mu nic jiného.  Vyslal svého spolupracovníka autem do Adamova a ten se vrátil s žádanou poživatinou.  Posilnili jsme se, převlékli a začali hrát.  Reflektory nabily chatu světlem a vedrem k prasknutí.  Dusíce se a potíce, nakláněli jsme se nad mapou a já jsem za tichého vrčení kamery podával výklad.  Ukázal jsem na Jižní odbočku a vážným hlasem pravil, "Zde jsme kopali hlubokou sondu a na jejím dně jsme objevili - Absolonovo hovno!"  Kromě Jiřího, Pudlatého a Oldy, kteří ztuhli, se celá chata rozeřvala smíchem.  A bylo po natáčení, alespoň toho dne.  Slyšel jsem, že později filmování na Býčině dokončili, ale v Murkově a mojí nepřítomnosti - nechtěli riskovat další průšvih.

Policejní perlička. Udála se v r. 1974, při oslavách 20. výročí založení býčiskalského kroužku.  Závodní klub ROH Adast oslavy štědře podpořil: dodal šest sudů piva, šest litrů rumu, maso, uzeniny, chléb, housky a hořčici.  Packa a Murek uvařili obrovský kotel výtečného guláše.  Na louce před jeskyní hořela velká vatra a voněly opékané špekáčky.  K tomu zpěvy a tance - muzicíroval každý kdo měl nástroj a chtěl.  Přicházeli a vzácně i odcházeli pozvaní i nepozvaní hosté, ale v každém momentě tam bylo nejméně třicet lidí.  Babičtí stáhli pecen, do údolí vklesla tma, bylo kolem desáté večer.  Zrovna jsem si zašel do chajdy na frťana když za mnou vběhli Ivan Bajer-Hastrman a Jarda Fadrna s tím, že venku jsou adamovští policajti a ptají se co se tu děje a kdo to má na starosti. Chovali se slušně - byli dva a нас было много.  Informoval jsem je, že jde o organizovanou akci pod záštitou ZK ROH Adast. To jim nestačilo, prý jestli o tom ví Dr. Slezák.  Tak jsem musel opět vysvětlovat, že pan Slezák nemá k naší akci co říci, ale je mezi pozvanými hosty.  Měli poslední dotaz, kde budou všichni ti lidé spát?  Spát!? Tady nikdo neplánuje spát a kdo odpadne, toho uložíme do chaty nebo za mříže do jeskyně.  Ty mříže se jim líbily.  Nakonec jsem oba příslušníky pozval k ohni a nabídnul jim guláš a pivo.  V tom momentě se ukázalo, že i policajt je někdy člověkem.  Chvilku koukali jeden na druhého, ale nakonec ten služebně starší s poděkováním odmítnul: jsou ve službě a řídí auto.  Odjeli a Býčina hřměla až do rána.

Jak vidno, bádání na Býčí skále nebylo za našich časů suchopárné.  Zpestřovala je barovácká kapela ve složení Emil Bartoň-Čára (banjo), Stanislav Dosedla-Táta (kytara), Dušan Hypr-Klobouk (kytara a mandolina), Jiří Štětina-Šešule (basa tvrdí muziku), houslista "Paganini", snad i Honza Poláček a další, už se nepamatuji.  Hrálo se a zpívalo na chatě, na vrcholu Krkavčí skály a U Farlíků ve Křtinách.  U Farlíků jsme také pořádali naše mikulášské.  Ta první byla "lokální" - býčiskaláci, barováci a pozvaní hosté - ale další se rozrostly do takových rozměrů, že jsme museli za symbolickou korunu prodávat místenky.  Jeskyňáři ze všech koutů Moravského krasu, horolezci, trampové i místní občané se snažili dostat dovnitř - mikulášská probíhala ve všech sálech a lidé stáli i ve dveřích.  Murek dělával čerta, já Mikuláše, dárků a blbovin býval plný koš, vyhrávali Barováci a Karabina a dmout tekl proudem...

Packa s naší dcerou Martou navštívily Býčinu v r. 1995.  Ze staré party se setkaly s Kloboukem a Tátou a s mým letitým horolezeckým kamarádem Radkem Hýskem-Nejtkem a jeho paní Romanou.  Do jeskyně je vzali dva mladí jeskyňáři, jeden z nich se jmenoval Pavel.  Provedli je celým hlavním traktem až k býčiskalské straně Srbského sifonu.  Tato exkurze zanechala v Martě hluboký dojem.

Já jsem se na Býčinu vrátil v r. 1998 s Dockem.  Do jeskyně nás vzal Klobouk.  Byla to úžasně zajímavá speleologicko-geologická exkurze, měli jsme si hodně co povídat.  Skončili jsme u polosifonu před Rotundou.  Měl jsem zraněnou nohu a nechtěl jsem riskovat, že si do gumáků naberu "živou" vodu Jedovnického potoka a dostanu infekci.  Moje poslední návštěva v r. 2008 byla, bohužel, extrémně krátká - pouhé dvě hodiny.  Byl to zrovna jeden ze Dnů otevřených dveří.  Stačil jsem potřást rukou a dát krátkou řeč s Karlem Valochem, Pudlatým, Jirkou Svozilem Sr., Zdeňkem Stejskalem-Chlapečkem, Václavem Štelmachem-Hrncem a Pavlem Bublou.  V doprovodu Pudlatého a manažérky mého zájezdu pí. Heleny Kvasničkové jsem zavítal do Předsíně.  Se Zdeňkem Farlíkem, také bývalým členem býčiskalské skupiny, jsem se setkal - kde jinde než v hostinci U Farlíků!  Další den nás provedl křtinským chrámem i se zvonkohrou a potom kostnicí.  Mirek a Svatka Kubešovi mně dali vyčerpávající soukromou tůru Výpustkem.  S Nejtkem, Kloboukem, Hugošem a Bajajou jsem se setkal při několika příležitostech; a na velkém powwow ve Vilémovicích také s Holubem, Tátou a dalším býčiskalákem mých časů, Otakarem Machem-Hůlkou.

 

BURKHARDT, R., 1973: Vývoj projektu řešení problému Jedovnického potoka.

Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, 5: 30-39.

BURKHARDT, R., 1974: Povodeň na Jedovnickém potoce v Moravském krasu roku

1972.  Československý kras, 25 (1973): 47-60.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., HYPR, D., 1975: Rudická plošina v Moravském

krasu - část II.  Geologická stavba a vývoj Rudického propadání.  Acta musei

Moraviae, Sci. naturales, 60: 87-124, příl.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A. (*), HYPR, D., 1977: Speleologický a geologický

charakter Rudického propadání.  Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, 6-

7 (1974-1975): 101-110.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., CHALOUPKA, A., 1973a: Rudické propadání a

Býčí skála - stav průzkumu v červnu 1973.  Speleologický věstník, 1973 (2): 19-31.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., CHALOUPKA, A., 1973b: Problém Jedovnického

potoka v Moravském krasu.  Vlastivědná knižnice časopisu Vlast. Zprávy z Adamova a

okolí, sv. 39, 24 str., příl.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. A., NOVÁK, K., 1972: Mimořádná povodeň v jeskyni

Býčí skála.  Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 16 (3): 4-8.

GREGOR, V. A., 1972: Horolezecká akce v Býčí skále ukončena.  Vlastivědné zprávy

z Adamova a okolí, 1972 (2): 8.

GREGOR, V. A., 1975: † RNDr. Rudolf Burkhardt.  Acta Musei Moraviae, Sci.

naturales, 60: 185-198.

GREGOR, V. A. (*), 1977a: 20 let speleologického kroužku Závodního klubu ROH

Adast v Adamově.  Sborník Okresního vlastivědného muzea v Blansku, 6-7 (1974-

1975): 129-134.

GREGOR, V. A. (*), 1977b: Za RNDr. Rudolfem Burkhardtem.  Sborník Okresního

vlastivědného muzea v Blansku, 6-7 (1974-1975): 187-190.

 

(*) Poznámka.  Ve Sborníku Okresního vlastivědného muzea v Blansku za roky 1974 a 1975 (roč. 6 a 7, vyšel v r. 1977) mám otištěno celkem šest prací, tři spoluautorské a tři individuální.  Do konečných fází přípravy publikace padla moje emigrace.  Redakční rada Sborníku neměla v tehdejších poměrech jinou možnost než moje jméno vymazat.  Ze spoluautorských článků (s Burkhardtem, Hyprem a Princem) bylo jednoduše vypuštěno.  V individuálních článcích je nahradilo jméno mého přítele, bývalého ředitele muzea a šéfredaktora Sborníku Vratislava Grolicha - neměl to politicky vůbec lehké.  Texty a reference zůstaly beze změn.  I povrchnímu čtenáři dojde kdo je (spolu)autorem.

 

кредиты наличными кредит онлайн



Diskuse "Moje vzpomínky na Býčí skálu aneb kus býčiskalské historie"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
Moje vzpomínky na BS -- brněnské podzemí V. A. Gregor-Celofán [154.5.218.xx]  Před 6 a ¾ rokem
   Bez odpovědí.
Moje vzpomínky na BS -- délka štoly V. A. Gregor-Celofán [154.5.220.xx]  Před 7 roky
   Bez odpovědí.
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [432682] |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
ZGIyYTg2