Pomaloučku projdeme kolem prachárny, tavírny železa a hamrů, až se údolí rozšíří, a náhle stojíme v horské kotlině, před námi je holá, bílošedá vápencová stěna Býčí skály (v zemském jazyce Bejčí skála) se vchodem do nejpozoruhodnější krápníkové jeskyně země.

Tato se táhne 130 sáhů [tj. asi 233 metry – pozn. překladatele] daleko do nitra hory; ale lze předpokládat, že tento úsek platí pouze pro známou část jeskyně, a tato se rozvětvuje do ostatních stran, a je v doposud nepoznaném spojení s ostatními četnými jeskyněmi tohoto mohutného ložiska přechodného vápence.

Pohled na tuto jeskyni je hrůzyplný a ponurý. Nesmírné masy kamene se vznášejí jako mraky obtěžkané bouřkou nad hlavou obdivovatele, a jenom plamen mnoha smolných pochodní dosáhne toho, že zasadí do načervenalého pološera strašidelné skupiny.

Cesta vede stále hlouběji, významně klesá, půda se stává stále více vlhkou, až malé vodstvo, které nabídne oku pohled na malé jezírko, zabrání jakékoliv další chůzi.

Kachna, posazená na hladinu vodičky, prý brzy zmizela v hlubině mezi rozsedlinami a později se prý opět objevila v   údolí Punkvy  jižně od horského hřbetu.

Nevýslovně hrůzyplný je účinek výstřelu z pistole: zdá se, že celá, tisíciletí stará klenba se jednou ranou zřítí.

Pověst dělá z této jeskyně chrám Svantovíta (Witislawa), mocného boha války pohanských Moravanů, k jehož poctě zde prý vykrvácelo (nebo: dokonalo) svůj život mnoho zajatců pod noži kněží. V pozdější době si prý vybrali tuto jeskyni ke svému pobytu lupiči, což je pravděpodobnější.

Zkameněliny z živočišné a rostlinné říše byly již častou kořistí pilného badatele, a snad bychom se mohli s četnými setkat v dosud neznámých částech velké vápencové klenby. Navrátilci z jeskyně na zlaté denní světlo bude dobře a lehce na zdravém horském vzduchu, a stísněná prsa (nebo: ňadra) si odlehčí (nebo: uleví).

Z němčiny přeložil MUDr. Jiří Urban, Brno