Vzácná návštěva v Býčí skále
kníže Alois Josef I. z Lichtenštejnu, císař František II./I. a jeho manželka Marie Terezie Neapolsko-Sicilská. O jejím údajném noclehu u Šenkova sifonu poctivě říkáme, že se tato romantická historka jen traduje.

Co hledal císař v Býčí skále?

Ambiciózní Korsičan svůj vzestup dovršil dne 2. prosince 1804. Tehdy se rozezněly zvony katedrály Notre Dame a rozechvělý papež Pius VII. posvětil nového imperátora. Zdá se to absurdní v prostředí osvícenců a republikánů, kteří opovrhli církví, ale Napoleon zřejmě dobře věděl, proč musí podstoupit právě tento starodávný rituál...
Napoleonova císařská korunovace zaskočila dosavadního římského císaře Františka II. Habsburského, syna předčasně zemřelého Leopolda. Historici o Františkovi mluví jako o suchopárném úředníkovi, člověku bez fantazie, vznětů a vášní. Když se zúčastnil jako devatenáctiletý se svým strýcem Josefem tažení proti Turkům, byla dokonce jeho flegmatická lhostejnost k okolní bitevní vřavě omylem vykládána jako statečnost.
A přesto je s tímto zdánlivě nezajímavým mužem spjata jedna velká záhada. Právě v roce, kdy se Napoleon nechal v Paříži korunovat císařem a vyhlásil svou ideu sjednocené Evropy pod francouzskou nadvládou, vydal se František II. se svou druhou ženou, dcerou sicilského krále Marií Terezií, prý ohnivou a temperamentní jižní kráskou, na Moravu.
Při pobytu v Brně se Marie Terezie Sicilská zajímala o jediné místo, o takzvanou Bečiskalu, čili Býčí skálu, pozoruhodný útes v Křtinském údolí za Adamovem s monumentálním vstupem do krasové jeskyně. K tomu místu se vázala spousta strašidelných historek o tajemných půlnočních průvodech plačících bílých panen, o tancích kostlivců, o sténání a nářku z hlubin skal a také o zjevování přízračného ohnivého býka. Navzdory tomu (nebo snad právě proto?) zde císařovna toužila strávit noc.
Pasivní František nebyl schopen své milované choti odepřít žádný bláznivý nápad (kvůli ní se například na soukromých plesech ztrapňoval falešnou hrou na housle). Bylo však přenocování v pravěké posvátné jeskyni opravdu jen rozmarem romantické ženy, toužící po dobrodružství a neobvyklých zážitcích? Nebo šlo ještě o něco jiného?
Ať už byly důvody jakékoli, je nesporným faktem, že 7. září roku 1804 služebnictvo rozprostřelo pokrývky na měkkém písku, jehož mohutnými vrstvami bylo tehdy dno jeskyně vystláno. Císař a císařovna na ně ulehli a oddali se prožívání „magické atmosféry". Ozbrojená císařská garda držela celou noc stráž u vchodu. Co dělal flegmatický František? Spal? Nebo se v jeho mysli něco pohnulo, pronikly do ní dávné síly z hlubin země?
Teprve koncem století najdou v této jeskyni dva studenti bronzovou figurku býčka a poté dr. Jindřich Wankel učiní senzační objev: odkryje obětiště s desítkami předmětů a šperků, se zbytky dvou vozů, s pozůstatky zabitých koní a býků - a především se čtyřiceti kostrami brutálně povražděných mladých žen. Byla to hrobka dávného vládce či velekněze býčího slunečního kultu z doby halštatské (asi 500 let př. n. 1.), jak se dr. Wankel domníval? Těžko říct. Hrůzný nález není dodnes uspokojivě vysvětlen.
Pozoruhodné však je, že název jeskyně i strašidelné lidové pověsti nevznikly až po Wankelových vykopávkách, ale dávno před nimi. Povědomí o rituálním významu místa zřejmě bylo předáváno v okolí Býčí skály z generace na generaci.
Co asi spatřila císařovna během své meditace v hluboké tmě příšerné svatyně, ozařované jen blikajícím kahanem? Jaké hlasy k ní dolehly z hlubin? Hledala napojení na krvavé démony z věku býka, chtěla, aby jí prozradili, v čem tkví tajemství Napoleonovy neporazitelnosti? Tušila, že mocný Korsičan právě obrátil svou pozornost do těchto míst, a chtěla pochopit, jakou léčku zde, v blízkosti Brna, chystá?
Nezachovala se o tom pochopitelně žádná zpráva. Panovnický pár časně ráno opustil jeskyni a vydal se na další cestu. Jen nenápadná pamětní deska dodnes připomíná tuto událost.
Připadá mi zajímavé, že krátce nato se František II. vzdal již pouze formálního titulu císaře říše římské národa německého a přijal nový titul - císař rakouský. Od této chvíle se píše jako František I., což vyvolává zmatky v hlavách studentů dějepisu.
Dvouhlavý orel římských císařů (někdy chybně nazývaný orlice) zůstal pouze rakouským znakem. Dvouhlavého orla si ovšem také - a to mnohem dříve - přivlastnili i císaři (carové) ruští, kteří se pokládali za nástupce říše východořímské — byzantské. A orla (tentokrát jednohlavého) zasadil do svého nového znaku spolu s pěticípou křížovou hvězdou i samozvaný císař Francie Napoleon!
Schylovalo se k neodvratnému střetnutí, které mělo rozhodnout, kdo z trojice orlů bude držet „magické klíče k nebi i peklu". A rozhodující úlohu v této gigantické bitvě měla se¬hrát právě mystická krajina uprostřed Moravy...

Utajené dějiny Čech
magická válka, o níž se v učebnicích dějepisu nedočtete
Od roku 1768 do roku 1945
Aleš Česal, Otomar Dvořák

Zvýrazněná místa v textu -V. Š.