Vše [485] | Články [366] | Galerie [92] | Mapy [21] | Videa [6] | Kontakty | Kniha návštěv |
Činnost [146] | Býčí skála [47] | Barová [14] | Od jinud [24] | Netopýři [9] | Technika [4] | Zprávy [11] | Historie [145] | Pověsti [7] | P100 [35] | Zamyšlení [43] |
Článek | Pravěké kresby na Býčí skále a malíř Jan Wolf | Zamyšlení | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Kresby pravěké na Býčí skále objevené a neobjevené. Jan Wolf. Krajina jako sbírka "vědeckých" kuriozit, nebo harmonické kontinuum. Proč objevovat další kresby? |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Martin Golec
| 2.7.2009 22:34 | |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Pravěcí lidé na stěny jeskyní v Moravském krasu nekreslili. Tato zažitá pravda je prostým faktem a dlouhá doba objevů jeskyní v tomto krasovém území asi už navždy pohřbila naději nálezu nějaké překrásné podzemní galerie. Moravské Altamiry. Ono mystické místo, kde naši předkové položili paletu na kámen a před tisíci roky odešli, aniž by se navrátili. Touha po nalezení onoho podzemního prostoru zůstane už jen snem, jež se nikdy nesplní. Nicméně nic na zemi není absolutní, a jak se říká, kdo hledá, ten najde, došlo v roce 1994 k objevu oné drobné výjimky. Bylo to na Býčí skále, v části známé svými magdalénskými nálezy, která je v odborné literatuře nazvána Jižní odbočka. Právě odtud v roce 1868 J. Wankel poprvé (v nově ustanoveném Rakousku-Uhersku) hlásil prokázání prvního lidského jeskynního sídla. Vyhynulá zvířata byla současná s pravěkými lidmi! Bible byla jako doklad stáří světa zdolána. Neuběhlo ještě ani deset roků od vydání Darwinovy přelomové práce Původ druhů přírodním výběrem z roku 1859. Wankel se odhodlal vystoupit a uspěl. Až v roce 1871 vydal Darwin své další významné dílo Původ člověka a pohlavní výběr. Naleziště v útrobách Býčí skály se dále stalo zásadní lokalitou v dlouhé, generace trvající, debatě o existenci zdejšího paleolitického souvrství. Debata se přímo dotýkala pochopení, prokázání a obhájení jednotlivých paleolitických kultur na Moravě. Byla ve středu tvorby vědy. Soudobá paleolitická archeologie prokazuje pouze vrstvy magdalénské, nikoliv již ty hypotetické, starší. Tolik dřívějších nadějí archeologů jitřily zejména artefakty vyrobené z nekvalitní suroviny, místních rohovců, sbíraných magdalenci přímo v jeskyni. Ty dovolují výrobu velmi hrubých, robustních nástrojů, ostře kontrastních se subtilními úštěpy z importovaných surovin. Byly pro období magdaleninu málo typické a působily velmi archaicky. Za povšimnutí jistě také stojí teorie M. Olivy o tom, že kvantita naštípané kamenné suroviny byla v přímém rozporu s počtem nástrojů zde nalezených. Mohla zde být provozována jakási „štípačská škola“. Lovci se na zimovišti zdokonalovali v této významné činnosti. Sama pracovní náplň měla pak význam pro překlenutí zimního období. Vytvářela potřebnou pracovní náplň, která je v jeskyni velmi omezena. Není divu, že samotné štípání se stalo cílem. Z místního rohovce nelze vyrobit žádné prestižní předměty. Sluší se také uvést výjimečnost Jižní odbočky, coby pravěkého zimoviště. Zatímco typickými krasovými lokalitami magdalenské kultury byly otevřené portálové jeskyně, kde komunity sídlily na pomezí světla (otevřené krajiny) a šera (přední části jeskyně s dopadajícím rozptýleným denním světlem), na Býčí skále tomu bylo zcela jinak. Jižní odbočka neskýtá žádné denní světlo, a to ani desítky metrů blíže ke vchodu(ům). Skýtá avšak "tepelný luxus", nachází se za zámrazovou hranicí s konstantní teplotou 6-7 °C. Nad Jižní odbočkou pravděpodobně mizel kouř z ohňů v horních patrech nebo komínech. Výhodnost místa v „sibiřských“ mrazech je tak evidentní. U ohňů a v rozložených stanech, je jeskyně s konstantní teplotou, nezamrzajícím zdrojem vody a dostatkem kamenné suroviny na štípání "pravěkým hotelem Hilton". Jeskyně skýtala jistě i jiné parametry, které lze jen těžko ověřit. Před jeskyní (amfiteátrový reliéf), dokonce i v ní (Předsíň) bylo dostatek prostoru na zahnání stád sobů (jde jen o parametr jeskyně, chování sobů nebylo doloženo). Uschování čerstvé masité potravy před šelmami mohlo být též výhodné. Dokonce i před jarními záplavami skýtalo místo v jeskyni dostatečné bezpečí. Jde o jediný výrazný amfiátrovitý výklenek nacházející se od vchodů až k Šenkovu sifonu (konec jeskyně od pravěku až do roku 1920). Nacházel se díky naplaveninám několik metrů nad úrovní chodby Staré Býčí skály. Zde se po dlouhém pozvolném klesání prudčeji svažuje dolů ke vchodu(ům) a zaručuje rychlý odtok vody. Nabízel se dostatek času místo opustit, aniž by hrozilo náhlé utonutí. Jeskyně byla na přelomu 18. a 19. století objevena průkopníky vědy a společenského pokroku. Císař rakouský František II. a majitel panství Alois Josef z Lichtensteinu jeskyni mezi léty 1792 a 1804 navštívili a podnítili tím dosud nebývalý zájem o návštěvy v období rodícího se romantismu a následně pak v klidném ponapoleonském 19. století. Na cestě do Křtin se množství poutníků měnilo v pravidelné návštěvníky jeskyní Josefského a Křtinského údolí. Pozůstatkem po tomto boomu jsou tisíce podpisů na stěnách Staré býčí skály. Tento úsek dlouhý přes 300 metrů od vchodů k Šenkovu sifonu skýtá opravdu překvapující zážitek na galerii krasopisným kurentním písmem vyvedených podpisů, často i s letopočty jejich vzniku. Některé jsou psány loučemi, různými uhlíky a mnoho je objeveno až po podrobném zkoumání stěn jeskyně, jde o drobné podpisy tužkou. K rozpoznání pravěké kresby v Jižní odbočce na Býčí skále došlo v roce 1994. Jako první na ni poukázal v publikaci v roce 1995 ve Sborníku příspěvků proslovených na I. obnoveném sjezdu Moravskoslezského archeologického klubu v Moravských Budějovicích M. Oliva. Publikoval dle stylistického rozboru kresbu tzv. jelena ve spojitosti s magdalénskými kresbami ze západní Evropy. Ještě řadu následujících roků tak byla kresba jelena opatrně řazena mezi magdalenské. J. Svoboda ji takto řadil ve své syntéze Čas lovců v roce 1999. Bylo tomu tak až do nedávné doby, kdy došlo k odebrání vzorků J. Svobodou. Nechal kresby datovat pomocí radiokarbonového datování. V časopise Vesmír 84, 574, 2005/10, obor archeologie spolu s I. Balákem a H. van der Plichtem uvedl: "Po neúspěšném pokusu v laboratoři v Gif-sur-Yvette jsme nyní získali prvé výsledky díky dlouhodobé spolupráci s laboratoří v nizozemském Groningenu." "V roce 2003 jsme malby v Jižní odbočce předvedli Jeanu Clottesovi, dnes přednímu světovému odborníku na skalní umění. Vyjádřil se skepticky o skice zvířete (jelena, pozn. autora), ale zdůraznil význam geometrických znaků, které by mohly patřit mladšímu pravěku (halštatu, pozn. autora). Nové výsledky datování jeho odhad rámcově potvrzují". "Prvý vzorek jsme odebrali z černé skici zvířete, zřejmě jelena, druhý ze sintrového povlaku, který překryl její zadní část. Výsledek z malby je 680 ± 40 let před současností (tj. před r. 1950). Po kalibraci by šlo v nejširším smyslu o interval let 1265–1395 n. l., tedy středověk. Datum ze sintru se získat nepodařilo. Další vzorek, odebraný z geometrického vzoru, poskytl hodnotu podstatně starší: 4420 ± 50 let před současností; po kalibraci bychom se dostali do období mezi lety 3330–2915 př. n. l. V archeologické periodizaci to odpovídá složitému období eneolitu (pozdní doby kamenné), kdy se na našem území rychle vystřídalo několik pravěkých kultur. Geometrické motivy na stěně jeskyně skutečně připomínají výzdobu rytou na tělech některých keramických nádob té doby, např. u tzv. kanelované keramiky." "Prvá data z Býčí skály tedy neprokázala existenci skalního umění starší doby kamenné, které bychom mohli srovnat s objevy z jihozápadní Evropy a které u nás několik generací archeologů očekávalo. Nejstarší skalní umění na našem území kladou do pozdní doby kamenné, eneolitu, což je pro střední Evropu rovněž velmi významný nový poznatek. Podobná situace může být v Domici na Slovensku, kde se předpokládá neolitické stáří maleb; jsou rovněž vytvořeny černým uhlem, takže také tady bude v budoucnu možné aplikovat datování pomocí radioaktivního uhlíku. Otázka Mladče zůstane otevřená, neboť tamní malby jsou vytvořeny červeným barvivem, které zatím nikdo datovat neumí. V každém případě se Česká republika řadí mezi státy, které mají své nástěnné jeskynní umění". Jak rozumět sdělení, které lze nalézt v pavilonu Anthropos v jednom z oddílů věnovaných Magdalenienu, že v případě dat z Býčí skály jde o data nereprezentativní, nedokážu vysvětlit. Nuže, Magdalenien je prozatím mrtev, ať žije Eneolit. Zatím! Jsou to ale uvnitř Býčí skály jediné pravěké kresby? Není jich víc? Odpověď z kategorie opravdu fundovaných nám může podat člověk, který Býčí skálu zná jako málo kdo jiný. Jan Wolf. Znalci výtvarného umění jsou již půlstoletí postaveni před zřetelný umělecký fenomén. Ne kratší je období, kdy Honza začínal jeskyňařit na Býčí skále s prof. Sobolem. Dnes je asi jedním z nejstarších aktivních jeskyňářů v krase. Jeho vitalita je obdivuhodná. Dodnes přijíždí do Staré Býčí skály a bádá v úseku Pod lampou, snaží se rozřešit otázku paralelního toku Jedovnického potoka a možného soutoku obou systémů v této oblasti. Sám pro sebe tomuto místu říkám Wolfův revír. Honzovi se říká přímo Honzo, dříve se mu říkalo Vlk, ale ve třetí osobě je to dneska prostě Wolf (např. je Wolf v jeskyni, nebo už se Wolf vrátil, není tam Wolf nějak dlouho?). Poslední dobou ho zlobí noha a jak s oblibou říká, co mám jiného v jeskyni dělat, když už tu musím sedět, tak koukám na stěny. "A já, poněvadž mám umělecký voko, a rozumím tomu, tak to znám. No kde jako by snad eventuelně mohly být další kresby. Třeba ten jelen v Prstu." Honza zná jeskyni za těch padesát let perfektně. Jednou v zimě se dlouho nevracel a tak jsme mu šli naproti. Bolela ho noha a tak šel pomalu. Vraceli jsme se hodně pomalu, ale to hlavně proto, že mi ukazoval jednoho kandidáta na pravěkou kresbu za druhou. Můžete tudy jít stokrát, ale až tu půjdete po pětitisícáté první, uvidíte něco, co tu předtím nebylo. Když k tomu přidáte, že Honza je fenomenální vypravěč werichovského formátu, máte o dokonalý zážitek postaráno. Málokterý člověk by byť to stejné dokázal vyprávět vždy jinak a vy to chcete slyšet znovu a znovu. Ale Honza se neopakuje příliš často. Chrlí ze sebe historky tak přirozeně. Někdy i mnoho hodin po sobě a není potřeba ho přerušovat. Malíř, vypravěč a jeskyňář je fantastická kombinace. Asi tak o jednu zimu dříve z ničeho nic začal Honza povídat o kresbách. Docela mne to překvapilo, měl jsem za to, že už se nic zásadního od kolegů o archeologii v jeskyni dovědět nemůžu. Zpovídám je už nějaký pátek. Chyba, už si to pro jednou navždy nemyslím. Tentokráte Honza začal o kresbách pod sintrovými náteky a místa, která určil jako nadějná se mi po ohledání jevila jako velmi zajímavá. Přiznám, že jsem si tuto myšlenku též osvojil a přál bych si, aby se to třeba jednou potvrdilo. Zatím neznám nikoho, kdo by dokázal pořídit fotografie, jež by to rozhodly. Jan Wolf do jeskyně chodí bádat, přemýšlí zde, vypráví a vůbec je duchem tohoto místa. Zažívá zde jistě krásné chvíle, stejně jako v jiném jeho světě, v jeho nádherném ateliéru, kde se skrývá tolik uměleckých pokladů. Jestli dnes existuje někdo, kdo by dokázal svojí holí ukázat na místa, která by se mohla prozkoumat, je to on. Dle mého pohledu, je největším znalcem, co se týká kreseb Staré Býčí skály, on. Nicméně, nemyslím si, že stojí o plánovitá řešení těchto tajemství. Snad je jim lépe, tam, kde jsou a to je i nejlépe chrání. Před nedávnem byly vědecky prokázány pravěké kresby v Býčí skále vědci a vědeckými metodami. Snad budou probádány jednou i ty další, ale ptejme se k čemu. Popsání, změření a zvážení světa není jeho pochopením, jeho zalíbením. Nelze tvrdit, že by to člověka od něho oddalovalo, ale od doby, co se tak plánovitě v Evropě děje, se pochopení a vycházení s přírodou vzdaluje a odcizuje. Nemyslím si, že je potřeba prokazovat další kresby za pravěké, ale najít přirozený vztah k sobě a ke krajině, rozumět jí. Nepovažovat ji za souhrn kuriozit (byť objevených vědou). Pak najdeme místo snad i pro ty kresby. Jinak jsou jen rychlou informací, kuriozitou, výstřižkem z novin. Nedokážeme pochopit jejich význam, např. jako krajinné kontinuum, jehož jsme součástí. Nejlepší bude kresby nehledat a nechat to být a prožívat krajinu, jeskyni a sebe v ní. Více vědeckých informací nevede ke štěstí, ani k vyššímu stadiu poznání. Krajina posetá vědeckým poznáním vede ke ztrátě přirozeného vnímání a nakonec upadá zájem o ní samotnou. Ty tam jsou doby, kdy vědec vcházel do nepoznané krajiny a učil "ty neznalé". Dnes by měl být vědec hostem a ptát se nejdříve sám sebe, proč to chce odhalit? Pro koho? Odhaluje to pro sebe, pro ostatní, pro jeskyni, pro krajinu? Proboha?
(Chystá se: Velmožský dvorec v Kuřimi. Modelové sídlo pro obyvatele krasu v halštatu.) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Diskuse "Pravěké kresby na Býčí skále a malíř Jan Wolf"
|
Návštěvy : [209357], dnes 144 | Strana 4 | | Data Diskuse | © Copyright |