Sepsal Vladimír Šebeček

S historií Býčí skály je navždy spojeno jméno Jindřicha Wankela. Snad se mohu pokusit o malý souhrn informací z života tohoto blanenského lékaře a ušlechtilého vlastence, jinak různě roztroušených a ne každému dostupných.

Narodil se 15. července r. 1821 v Praze v rodině zemského rady Damiana Wankela, bavorského Němce pocházejícího z rodiny švédského původu a Magdaleny Schwarzové, Češky z Prahy. Na jeho formování měla vliv zejména výchova maminky. Malý Jindřich při vstupu do školy, tehdy samozřejmě německé, hovořil dobře česky a německy se učil s obtížemi. Jeho otec, který syna podporoval v zájmu o přírodní vědy, v únoru roku 1835 umírá a zanechává rodinu v obtížné finanční situaci.

Jindřich se však už stává mladým mužem, který se s nepřízní osudu musí vyrovnat sám. Okouzlují ho mladé dívky, hvězdné nebe i západy slunce nad Prahou, ale cílevědomě dostuduje filozofii, vzepře se přání rodiny, odmítne úřednické místo a v říjnu r. 1841 zahájí studium medicíny. Tam už opustí průměr a stává se zodpovědným a vědychtivým studentem. Je dobře zapsán u proslulého profesora Hyrtla, zpracovává pro něj anatomické preparáty do Turecka, sní o kariéře profesora v Cařihradu a o prázdninách cestuje po Čechách.

Studentská léta plynula, nastal čas medicínských zkoušek a zdrcený Jindřich neobstál. V červenci r. 1843 je profesorem Ruchningerem uznán nezpůsobilým. "Ničemný padouch, pro nějž by žádné mučení nebylo dost velké", odsuzuje ho nelítostně Jindřich Wankel. Zjevná nespravedlnost jej však posílila a v říjnu složil zkoušku opravnou. Studoval pilně dál, někdy se opájel představami o vznešeném stavu lékařském, jindy si pesimisticky vyčítal, že studia zanedbává a jeho schopnosti vyhasínají. Dvorní rada Bauer, který Jindřicha podporoval od smrti jeho otce, ho v závěru jeho studií obdařil velkorysým darem 600 zlatých. V r. 1847 skládá rigorosní zkoušky a obhajuje disertaci na téma "O nemocech ušního bubínku"a následujícího roku k doktorátu lékařství přidává tehdy samostatný doktorát chirurgie.

Zde je třeba zmínit se o tom, že během gymnazijních a univerzitních studií na německých školách zapomněl Jindřich na českou řeč. V r. 1845 však nastává určitý zlom a Palackého Dějiny vzbudí jeho zájem o národ, se kterým je spojen rodinou své maminky. Bouřlivý rok 1848 ho zastihnul v nemocnici Milosrdných bratří, kde při krvavých nepokojích léčí raněné z barikád.

Na podzim r. 1849 se Wankel stěhuje z Prahy do svého nového působiště, Hugovy huti v Jedovnicích na panství knížete Salma, které mu zajistil jeho přítel Ludvík Walter. V okruhu Salmových úředníků se také hutní lékař Wankel seznamuje s rodinou kuřimského panského správce Šímy a jeho krásnou, osmnáctiletou dcerou Eliškou.

Správcovy dcery měly německé vychovatelky a patrně, stejně jako Jindřich Wankel, i Eliška mluvila více německy než česky. Když jely slečny Šímovy do Brna, maminka jim připomínala: "Ať tam na ulici nemluvíte po moravsky, aby lidé nemyslili, že jste nějaká selská děvčata!" Zachoval se však Eliščin list Jindřichovi, zaslaný před svatbou, který devatenáctiletou Elišku ukazuje jako vzdělanou, věřící, duchovně vyzrálou mladou ženu. Lepší si nemohl přát. Oženil se s ní ve své slavnostní hornické uniformě 17. srpna 1851 a byla mu oporou po celý život.

Podzemí Moravského krasu upoutalo Wankelovu pozornost brzy po zahájení jeho lékařského zaměstnání. Když v r. 1849 přišel k Sloupským jeskyním, bezohledně vykrádaných místními lidmi i cizími překupníky, odjížděl odtud právě vůz, naložený prehistorickými kostmi, vytěženými z náplav Starých skal do továrny v Boskovicích. Tomu nemohl zabránit, ale snažil se alespoň nejzachovalejší nálezy odkupovat a sám zahájil první vědecký průzkum těchto podzemních prostor. Odtud též pochází nález, který ve své době vzbudil mezinárodní pozornost. Medvědí lebka, poraněná opracovaným jaspisovým hrotem, který ležel opodál, prokazující současnost jeskynního medvěda s člověkem. Z nalezených kostí též po nocích pracně sestavil kompletní kostru jeskynního medvěda, první toho druhu v tehdejším Rakousku, kterou prezentoval při přednášce na Wernerovské slavnosti v Adamově v r. 1850.

V prvních létech manželství přesídlili Wankelovi do Blanska, nejprve do bytu přímo v zámku, od r. 1857 do "doktorského domu" před zámkem . To už měli dcery Lucii a Karlu, v novém domě se narodila Vlasta a posléze Madlenka. Domácnost doplňovaly časté návštěvy Jindřichových sourozenců Betty a Viléma a stále se rozrůstající návštěvy našich i cizích odborníků, které lákaly Wankelovy sbírky, zabírající přízemí domu, zatímco byt, ordinace a lékárna byly umístěny v poschodí.

Wankelova lékařská práce byla namáhavá a jeho příjmy nebyly velké. Zaměstnavatel mu nenabízel pevný plat, chudé léčil zdarma a jeho badatelská práce ho finančně vyčerpávala. Nebýt bezvýhradné, všestranné pomoci jeho manželky a posléze i dcer, doma i v ordinaci, nemohl by dosáhnout úspěchů na poli přírodovědeckém. Eliška si také osvojila Jindřichovo národní cítění. Jako jediná z Šímových dcer se uvědoměle stala příslušnicí českého národa a v tomto duchu též vychovávali svoje děti. A na tom nic nemění fakt, že oba zřejmě mluvili česky s německým přízvukem a Wankel psal své práce německy, protože češtinu spisovně neovládal. Jejich podíl na založení čtenářského a pěveckého spolku Rastislav v Blansku a pořízení a svěcení praporu, navrženého jejich přítelem Josefem Mánesem v r. 1864, je dostatečně známý.

Eliška Wankelová si za svou spolkovou činnost vysloužila nejen vděk, ale i pomluvy a urážky od místních dam, které jí vyčítaly, že jako dcera vrchního správce a manželka lékaře se stýká s dělníky a jejich ženami. Zda také pověsti doktora Wankela u jeho šlechtického zaměstnavatele prospělo, že navrhli kněžnu Salmovou za patronku při slavnostním svěcení praporu slovanského spolku (omluvila se a musela ji zastoupit Eliška Wankelová) lze také pochybovat.

Dr. Wankel si svými vědeckými výzkumy vydobyl uznání domácích i cizích odborníků, ale jako lékař a člověk byl ctěn též prostými občany. Byl povahy demokratické, sociálního cítění a rád se pohyboval ve společnosti horníků a hutníků. Jeho dcera Karla ho charakterizuje jistě bez přehánění jako člověka úzkostlivě spravedlivého, svědomitého a poctivého. Nenáviděl lež, podlost a nečestné jednání. Pak dovedl ukázat prudkou stránku své povahy. Též nelibě nesl u svých pacientů sklony k opilosti a káral je nevybíranými slovy při každé příležitosti. Jak daleko sahala na Blanensku jeho pověst, svědčí historka, zaznamenaná též Karlou. Podřimující Dr. Wankel se v zimě vracel k půlnoci ze Sloupu Pustým žlebem domů, když tu muž se začerněným obličejem zastavil jeho sáně, tažené koňmi. Druhý vytrhl kočímu Pernicovi opratě a třetí se sápal po muži v kožichu. V tu chvíli měsíční světlo dopadlo na jeho tvář. "Vždyť je to náš pan dochtor Vangl, nechte ho!" vykřikl lupič a všichni tři zmizeli v lese.

Dlouho jsem nemohl nalézt žádnou zmínku o tom, zda byl Jindřich Wankel, stejně jako jeho žena, věřícím. Až ve vzpomínkách jeho dcer je vysvětlení.

"Odsuzoval nepotřebné ceremonie, neupřímnost a politiku církví vůbec, o čemž často hovoříval se vzdělanými kněžími. Byl jejich oponentem a oni si ho přesto velice vážili" (Lucie Bakešová-Wankelová)

"Pane doktore, jste všeobecně vážen v celém okolí, lidem milován, vy byste měl chodit do kostela pro příklad jiným," káral ho místní farář Obdržálek. Tatínek rozveselen odpověděl: "Jsem dobrým křesťanem, ale do kostela nechodím a chodit nebudu, to ode mne nežádejte!" (Karla Bufková-Wankelová)

"Obdivoval velebnou přírodu, v níž tušil a ctil přítomnost stvořitele." (Vlasta Havelková-Wankelová)

Zaujetí Dr. Wankela Moravským krasem samozřejmě znamenalo, že jeho zájem se nejprve obrátil k průzkumu krasových jevů. Přehled jeho nejvýznamnějších expedicí ho jasně představuje jako odvážného speleologa.

1852	Rasovna s Mládkem
1856	sloupská spodní patra s Mládkem a Frantou
	Jedovnické propadání s Mládkem a Medritzerem
	Macocha s Erichem Salmem, Mládkem, Frantou, Sedlákem a Medritzerem
	Jedovnické propadání s Mládkem a Medritzerem
1857	vývěr Punkvy
	vývěr Punkvy s Frantou, objev Třetí komory, tzv. zelené jeskyně
1858	Rasovna s Mládkem a Medritzerem
1860	Jedovnické propadání - největší objev v Moravském krasu v 19. stol.
1861	Císařská jeskyně s Mládkem a Medritzerem
1863	Jedovnické propadání, kontrola měření, nivelace

Jeskyním Moravského krasu zůstal Wankel věrný, ale později ho už zajímaly více prehistorické nálezy v jejich sedimentech. Pro jeho skromnou domácnost to znamenalo značnou zátěž, i když v těch letech byl ve svých výzkumech podporován knížetem Salmem přinejmenším propůjčováním svých dělníků. Hugo Karel Salm se jistě pamatoval na podobné přírodovědecké záliby svého otce, starohraběte Hugo Františka.

Eliška Wankelová i děti pak pomáhaly s čistěním a konzervováním vykopaných kostí. Co strachu a hrůzy zažila Eliška, čekající pozdě do noci, někdy i do rána na návrat svého manžela z jeskyní. "Vidím ji podnes, jak chodívala po pokoji znepokojena od okna k oknu, naslouchajíc, zda neuslyší na dvoře hrčení kočáru a když konečně otec přijel, s jásotem ho vítala a objímala. Sama jsem později prožívala tuto úzkost, když můj syn ve stopách svého děda sestupoval krkolomnými cestami do podzemních bludišť." (Karla Bufková-Wankelová)

V tomto místě by náš příběh měl pokračovat Wankelovými archeologickými objevy a zvláště odkrytím halštatského obětiště v Býčí skále. Ale to už je práce pro odborníka, který se tohoto úkolu zhostí lépe než laik. O období kolem onoho roku 1872 se však sluší zmínit z jiných důvodů. Vztahy Dr. Wankela s jeho zaměstnavatelem se měnily k horšímu. I když byl Jindřich Wankel světově uznávaným odborníkem a kníže si ho jistě vážil, byl pro něj jen lepším zaměstnancem.

Drobná příhoda, kterou uvádí Lucie Wankelová, to dobře ilustruje. Kněžna Leopoldina si přála být pozvána na její svatbu. Mezitím, co rodiče kněžnu vítali, zaslechla Lucie rozhovor mezi komtesou Minkou a její sestřenicí Mary. "Minko, co mám dělat, když mi nevěsta podá ruku? Podej jí konečky prstů, trochu se ukloň, buď přátelská, ale chladná!"

Změny na Blanensku přinášely odchod českých přátel, nový majitel panství Hugo Karel František zval do svých závodů odborníky z ciziny a Wankel uvažoval o rezignaci na své místo. Pravděpodobně jen jeho povýšení na šéflékaře tomu zabránilo. Život mu ztrpčovala i nedorozumění s nastupující novou generací badatelů v Moravském krasu.

V r. 1882 vydává své vlastivědné dílo, kterým uzavírá svou činnost na Blanensku - "Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit" . Česky bylo vydáno až v r. 1984 v znamenitém překladu nedávno zesnulého PhDr. Grolicha a MUDr. Urbana a stále je biblí všech milovníků Moravského krasu.

Rok 1883 znamenal pro Dr. Wankela odchod do penze. Ze služebního domu se musel vystěhovat a neměl žádnou možnost vzít své rozsáhlé sbírky s sebou. Velkou křivdou na jeho památce je dodnes citovaný výrok: "Své sbírky nezachoval Moravě, nýbrž je prodal do ciziny, do dvorního musea ve Vídni, dokonce pod rukou." ( Miloslav Hýsek-Literární Morava v letech 1849-1885)

Jak to vlastně bylo? Prodej byl jedinou možností. Nejen z uvedeného důvodu. Jindřich Wankel byl svou badatelskou činností finančně vyčerpán, penze od jeho zaměstnavatele stačila jen na skrovné živobytí. Přesto nereagoval na velmi výhodné nabídky z Anglie a Ameriky ani na zájem muzea ve Vídni. Přál si, aby jeho archeologické nálezy byly umístěny ve Františkově muzeu v Brně. Brněnské muzeum, v jehož vedení byl i kníže Salm, je však odmítlo. Stejně tak je odmítlo i Národní muzeum v Praze. " Jen si nechte vaše střepy a kosti. My nemáme dost místa pro jiné věci, které musí ležet zabalené v bednách" (Lucie Bakešová-Wankelová). Poslední nadějí byl pro Dr. Wankela opat rajhradského kláštera G. Kalivoda, který zvažoval zakoupení sbírek, ale jeho náhlá smrt jednání ukončila.

V této bezradné situaci se znovu přihlásila Vídeň a Wankelův původní požadavek 10 000 zlatých navýšila o další 2 000. Osud sbírek byl zpečetěn.

Po přestěhování do Olomouce, kde zakoupil dům, Dr. Wankel neodpočíval. Se svým zetěm, profesorem Havelkou, zakládá Vlastenecký spolek muzejní a muzeum, vydává časopis a neúnavně pracuje. Havelka však r. 1886 nečekaně umírá. V r. 1892 Wankel po záchvatu mrtvice ochrne na pravou polovinu těla. Následujícího roku nešťastně zakopne o koberec a zlomí si nohu v kyčli. Od té doby je už upoután na lůžko, či křeslo. Pracovat dále může už jen v myšlenkách.

Skromný život jeho rodiny se ještě zhoršuje. Několik dní před smrtí, v předtuše konce, požádá Jindřich Wankel, aby ho přenesli do muzea. Touží naposled spatřit milované sbírky. Pátého dubna 1897 o čtvrté hodině ranní umírá. Obrovská účast na jeho pohřbu vyjadřuje úctu, které se těšil.

Závěrem si dovolím citovat předmluvu ze zmiňované Wankelovy knihy "Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti" , která dobře charakterizuje jeho osobnost:

"Uplynula doba třiceti tří let, kdy jsem si zvolil za svůj druhý domov kraj, jenž je předmětem této knížky. Učil jsem se nejen jako lékař milovat a cenit obyvatele, nýbrž také jako přítel přírody zkoumat a znát krajinu, a výsledky, kterých se mně v obojím dostalo, mne pohnuly, abych tuto knížku položil jako malý dar k nohám oltáře vděčnosti se skromnou prosbou ke čtenářům, aby ji posuzovali mírně a shovívavě a zhodnotili přitom i moji dobrou vůli."

_{Pro sepsání článku jsem použil práce MUDr. J. Wankela, Prof. Absolona, B. Kladiva, MUDr. V. Zapletala, V. Absolonové, Dr. V. Bednářové a F. Adámka. V. Š.}

14. září 2007 byla v Blansku zahájena bohužel jen krátkodobá výstava, věnovaná panu doktoru Wankelovi k 110 výročí jeho smrti. Protože předpokládám, že většina přátel Býčí skály se o tom ani nedozvěděla, přidávám několik amatérských fotek pro představu o charakteru výstavy: