V polovině března 2015 vyšel Sborník Muzea Blansko 2014.

Obr. 1 - Titulní strana obálky Sborníku:

 www.blansko.cz/clanky/2015/03/vysel-sbornik-muzea-blansko-2014

Na stránkách 10-34 je publikována výše uvedená autorova studie.  Souhrou okolností se stalo, že v posledním odstavci textu (první odstavec na str. 30, před kapitolou Závěr), nebyla otištěna pasáž o poznatcích z povodňové záplavy Šenkova sifonu v září r. 2014.  Součástí pasáže byl obr. 22 s podtextem-popisem: “Obr. 22.  Propad (náplavový závrt) v sedimentární výplni Šenkova sifonu.  Foto od neznámého autora “fruling” na webu rajče.net, Býčina 20. 9. 2014.”

   Dnes už vím, že “fruling” je Štěpán Mátl, člen ZO ČSS 6-01 Býčí skála a jeden ze správců býčiskalských web pages. 

   V následující sekci prezentuji výše zmíněný odstavec doplněný o neotištěnou pasáž, nyní v silně modifikované formě, doplněné o Štěpánovy informace; a s jeho souhlasem také obr. 22, zde pod označením obr. 2.  Navíc přikládám další fotografii, obr. 3, jejímž autorem je také Štěpán Mátl. Fotografie pocházejí z webu rajče.net, z fotoalb fruling Býčina 20. 9. 2014 a fruling Popovodňová Býčina 27. 9. 2014, respektivně.    

   Pohled na mapu Býčí skály z r. 1997 (Správce, 2000, kompilát různých mapových podkladů; viz také obr. 1 pro srovnání) navozuje myšlenku zda vodní hladina sifonu naplněného povodní po rozvodí V hlínách a vzápětí pokleslá na úroveň Rozvodí v Nové Býčí skále, mohla být dále snížena přirozeným odtokem via vstupní část Busgangu-Úzkých kanálů (kóta 307,7 m n m.) a dále neznámou krasově-puklinovou či krasovou cestou směrem po toku v Kaňonech.      Zprávy o sestupné fázi povodně z 12.-13. září 2014 a likvidaci jejích následků hovoří o značném snížení hladiny sifonu přirozeným odtokem (? – Lomikeli žalováno, nejsou k dispozici hypsometrická data a podrobná dokumentace) před následujícím čerpání elektrickou nautilou.  Po vyprázdnění sifonu se v jeho sedimentární výplni sifonu  objevily nejméně dva “propady” – v principu náplavové závrty (deprese, “sinkholes”).  Jeden z nich (původně obr. 22, zde obr. 2), se nachází cca. v první třetině schodů do sifonu od jihu.  Po vyčerpání sifonu měl propad 2-3 m v průměru a hloubku 1 až 1.5 m (Š. Mátl, osobní sdělení).  Pod propadem se nachází tzv. Minutový dómek, do kterého ústí přítoková chodba atmosférických vod ze systému Augiášova dómu (Florida Beach, viz obr. 2 ve Sborníku).  Obrázek 3 je pohledem ze dna vyprázdněného sifonu směrem na sever, k Rozvodí v Nové Býčí skále.  Propad na obrázku vznikl v důsledku přívalu povodňové vody do vyprázdněného sifonu a snad i činností vody unikající z poškozené hadice při čerpání.  Propad obnažil staré dřevění – snad součást bývalého německého přemostění (Sborník, str. 20, obr. 10) nebo pozůstatek ze sondáže a prvních pokusů o čerpání vody z přítokové chodby pod Kaplí, tzv. Prasečáku (str. 11, obr. 2 ve Sborníku; Hypr, 2002, reference citována ve Sborníku).  V obou případech se jedná o přítokové cesty atmosférických vod, nikoliv o ponory a odtokové cesty nadržených vod Jedovnického potoka.    Existence zmíněných propadů navozuje myšlenku zda v průběhu času nemohlo dojít k otevření propadů-ponorů v sedimentární výplni, tedy odtokových cest k nižšímu jeskynímu horizontu – zde se záměrně vyhýbám termínům “jeskynní úroveň” a “jeskynní patro”.  Jinými slovy, takové ponory by mohly komunikovat se subzónou podřečištní cirkulace (subzóna zóny horizontální cirkulace, horní část mělké freatické zóny; viz Gregor 1986, citováno ve Sborníku; a Gregor 2015, na webpages býčískalské skupiny: The Moravian Karst, www.byciskala.cz/MaRS/index.php?show=clanek&id=554).  Výsledky průzkumu v okolí Šenkova sifonu (Prst, Busgang, etc.) a v Kaňonech existenci takové zóny nasvědčují.

Hypotéze o existenci odvodňování Šenkova sifonu ponory do nižších krasových obvodů ponory ve dně však odporuje fakt, že i po přirozeném poklesu vodní hladiny po povodni r. 2014 bylo nutné sifon čerpat.  Dále, což je důležitější, krasové odvodňování Šenkova sifonu se neprojevilo po povodni r. 1972 a stejně tak ne po povodni r. 1927: na začátku čerpání v lednu 1947, tedy téměř 20 let po naplnění povodňovými vodami z r. 1927, nalezli členové Speleologického klubu hladinu sifonu ve výši 308,3 m n. m. (R. Burkhardt, osobní sdělení), tedy jen nějakých 20 cm pod úrovní Rozvodí v Nové Býčí skále (podle nivelace SK z let 1950-1951).  Je tedy zřejmé, že během uvedených 20 let hladina Šenkova sifonu stagnovala těsně pod úrovní Rozvodí a k dalšímu snížení nedošlo.  Křížovy údaje dokládají, že také po povodni r. 1883 se vertikální odvodňování neprojevilo.  Z uvedených fakt vyplývá, že Rozvodí představuje hlavní kontrolní faktor  přirozené výšky hladiny a odtok přes Rozvodí, ať už povrchový nebo infiltrační, hlavní přírodní odtokovou cestu sifonu.  Odtok směřuje k aktivnímu řečišti Jedovnického potoka v Nové Býčí skále.  Ten, při vtoku do Kaňonů, má nadmořskou výšku (kótu) 304,7 m podle měření Speleologického klubu z let 1950-1951, a 306,7 m podle mapy z r. 1997 (Δ = 2 m!).

Zpětnou interpolací lze soudit, že během let 1669-1920 nemohl být vodní stav sifonu natolik nízký aby bylo možné sifon překonat na hladinovém plavidle a dosáhnout Nové Býčí skály.

Doplňková poznámka: V tomtéž Sborníku je na str. 40-45 otištěn článek Martina Golece o Alfonsu Zlamalovi z Bílovic nad Svitavou – německém jeskyňáři, o  kterém se zmíňuji v mojí studii na str. 18 a 19.

Vojtěch A. Gregor – Celofán

Výdrholec, 1. dubna 2015

Obr. 2 – Propad v jižní části Šenkova sifonu (foto Š. Mátl, 2014)

Obr. 3 – Propad v severní části Šenkova sifonu (foto Š. Mátl, 2014)