Po druhé světové válce se bývalou německou speleologickou činností literárně zabýval R. Burkhardt. Mnohem později v 80. letech R. Tejkal (30 let speleologického kroužku ZK ROH, Býčí skála 1954-1984) a O. Štelcl (Historie zpřístupňování jeskyní v Moravském krasu, Regionální sborník okresu Blansko 1985, 38-51) pracovali s fotografiemi GfH SdVDT z roku 1913. Někdy v tomto období předal jeskyňář. J. Zuzan staré fotografie z archivu G. Nouackha potápěči M. Piškulovi (informaci předal M. Kubeš ml.), a tak začal jejich další příběh. R. Tejkal je namnožil v Adastu a poskytl čelenům býčiskalské skupiny. Současnou etapu zájmu o německou speleologii na Býčí skále znovuotevřel V. Šebeček (na www.byciskala.cz v roce 2007, 2010 a 2012) po významném impulsu F. Travěnce, který našel tištěnou výroční zprávu po německých jeskyňářích za rok 1912 a dohledal kopie fotografií z 80. let u S. Khula. Výzkum se nyní vede několika proudy. Publikačně velmi aktivní je od roku 2009 badatelská skupina SE-3 (Slezák, Pokorný, Cendelín), jež této problematice vyčlenila celou sekci své CD-edice, tématice se věnovala i ve Speleu. Nesmíme zapomenout na cenné překlady J. Urbana a V. Grolicha německé, dnes hůře dostupné, literatury (Sborníky Muzea Blansko; též edice SE-3). V roce 2013 vyšla na www.byciskala.cz série článků, která cílila na některá témata pomáhající objasnit období německé amatétské speleologie v 1. polovině 20. století – Vladimír Josef Procházka, Hermann Bock, bratři Kubaskovi, Julius Simon, Antonín Boček. Průlomem do tématu bylo publikování policejní agendy o německých jeskyňářích sdružených v Gruppe für Höhlenforschung des Vereines deutscher Touristen in Brünn (dále GfH SdVDT) a od roku 1927 v nástupnickém spolku Verein für Höhlenforschung in Brünn (dále VfH). Policejní úřední spisy byly monitorovány v letech 1914-1939 a 1945-1946. Díky nim se podařilo sestavit posloupnost vůdčích osob německé speleologie, známe též seznamy členů z některých roků, a to i s adresami. Objevila se i nová fakta.

V letech 1902-1910 shrnul fakta o střední části Moravského krasu, dále hlavně své vlastní výzkumy se svými druhy, brněnský Němec Hermann Bock. Po své prvotní práci - Zur Tektonik der Brünner Gegend z roku 1902 - publikoval hlavně v brněnském periodiku Spolku německých turistů - Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn (hlavně 1905-1907), po svém přesídlení do rakouského Grazu uzavřel svá bádání v Moravském krasu v novém periodiku Mitteilungen für Höhlenkunde (rok 1909) a téma doznělo v jeho monografii - Der Karst und seine Gewässer v roce 1913. Dále se velmi aktivně věnoval speleologii na území dnešního Rakouska (např. jeskyně pod Dachsteinem). V roce 1909 založil Julius Simon s druhy v Býčí skále skupinu GfH SdVDT, což oznámil v Mitteilungen des VDT in Brünn 1909. Vedl ji do následujícího roku 1910. To jej vystřídal Anton Graf, který po sobě zanechal opět písemnosti v brněnských Mitteilungen des VDT in Brünn (1909-1910). Anton Graf nedobrovolně opustil vedení skupiny v roce 1911. Dozvuky jeho činnosti najdeme v práci - Das Brünner Höhlengebiet v roce 1912 (zemřel v roce 1927). Julius Simon se ojediněle literárně projevoval po několik desetiletí, např. prací - Die Höhlenwelt des Mährischen Karstes, Fünfzig Jahre "Moravia" z roku 1931, po tuto dobu se věnoval amatérsky i jiné vědecké činnosti (např. archeologii). Po druhé světové válce byl odsunut a v roce 1956 vydal v Německu o Moravském krasu knihu - Kouzelné jeskyně v Moravském krasu, která je také cenným zdrojem informací k bádání na Býčí skále z doby jeho předsednictví GfH SdVDT. I za vedení  GfH SdVDT Güntherem Nouackhem (vedl skupinu v letech 1911-1921) zanechala skupina opět písemné dokumenty (Zpráva o činnosti za roky 1911-1912, česká verze německého Průvodce jeskyněmi moravského Švýcarska, dále novinové články), z kterých lze rámcově sestavit činnost „Nouackhovy objevné desetileté periody v Býčí skále“. Necelý rok předsednictví Karla Matzialka v roce 1921 není pro pochopení činnosti skupiny tak podstatný. Totéž se nadá ale říci o Alfonsu Zlamalovi. Ten vedl GfH SdVDT v úseku let 1921-1927 a pak také nástupnickou VfH v dlouhých letech 1927-1945.  Problém s informačními zdroji o činnosti nastává až nyní. Alfons Zlamal nepublikoval a nečinil tak, až na drobné výjimky (Zpráva o činnosti za rok 1932 od F. Lejhance), z kterých bohužel nelze sestavit ani rámcovou kostru událostí, nikdo ze skupiny. Za Zlamalova předsednictví nevycházely i dříve četné německy psané brožury - průvodce jeskyněmi z německého bádacího území v Moravském Švýcarsku, které známe z let 1910-1912. Zhodnocovaly již rozsáhlou práci H. Bocka a vycházely za předsednictví J. Simona, A. Grafa i G. Nouackha (česká mutace citovaná výše). Za dlouhého vedení A. Zlamala vyšel průvodce jen jednou, a to v roce 1935.

Seznam literatury ke střední části Moravského krasu od R. Burkhardta z roku 1958 je výmluvný. Zdroje o Zlamalově periodě chybí. Informace tak hledáme jinde - v Bočkově Průvodci Moravským krasem z roku 1922 a 1928, který ale hodnotí ještě objevné práce Nouckhovy skupiny, kterým Boček osobně asistoval. Ze Zlamalovy doby se dochovaly mapy Karla Feitla, který jeskyně na německém bádacím území systematicky měřil a mapoval. Četné poválečné rezonance nabyly zejména jeho virgulářské prognostiky habrůvecko-rudické plošiny (1937) v pracích R. Burkhardta.  Z 30. let existují velmi kusé informace o činnosti VfH z Ochozské jeskyně, které nedávno pronikly dokonce do diskuze ve Speleu (podpisy německých jeskyňářů v Ochozské jeskyni). Kusé informace o A. Zlamalovi máme pak od K. Absolona z roku 1945 (předluva v práci - Praehistorický výzkum jeskyně Býčí skály na Moravě na srovnávacím základě), oba jmenovaní se dostali za války do ostrého profesního konfliktu. Nedávno se také objevily nepublikované fotografie vyčerpaného Šenkova sifonu v Býčí skále v Absolonově fotografické pozůstalosti  a Absolonova nepublikovaná mapa Bruniny jeskyně. Ze závěru války existují také hořké informace o rodině A. Zlamala - jeho žena Stephanie byla inzultována českými jeskyňáři (L. Slezák v roce 2009, Jeskynní Perly Cháronovy, str. 57; Stephanie zemřela v internačním táboře v Blansku v červenci 1945 - doložila Ursula Zlamal). Svůj velký díl hledání tohoto ténmatu si odbyl J. Pokorný (též SE-3) s tématem tajemné bedny s dokumenty po německých jeskyňářích v Ochozské jeskyni, popř. na Kaprálově mlýně. Dozvuky válečných událostí v Moravském krase poctivě sesbíral R. Burkhardt (např. Sborník Muzea Blansko 1973), ten neúspěšně dohledával informace zasílanými dopisy k odsunutým německým jeskyňářům do zahraničí. Vyplatí se studovat práce významného archeologa J. Skutila, jenž byl za války v Moravském krasu činný (totéž Pelíšek, Zapletal aj.). Nedávno se objevily dokumenty mladých středoškoláků, kteří za války začínali prolézat jeskyně Moravského krasu a jejich fakta (fotky, mapy, deníky) dokreslují stav časké speleologie ve válečném období (Ryšavý, Fabík; též Kniha exkurzí do jeskyní ještě ilegálního/nezaloženého Speleologického klubu Brno v roce 1944-1945). Úlomky válečných souvislostí lze posbírat v prvních číslech periodika Československý kras a v poválečných novinách. Vyplatilo se dokonce sledovat zdroje po starých trampech, horolezcích, válečných uprchlících nebo pracovně nasazených do letecké válečné výroby v Moravském krasu. Jistě bude podobných "roztroušených" zdrojů mnohem více. Rámcově dokážeme restaurovat působení A. Zlamala za druhé světové války, kdy oficiálně vešel do struktur Moravského zemského muzea (stal se vedoucím nově založeného Abteilung für Höhlen- und Karstforschung, tj. Oddělení pro výzkum jeskyní a krasu). Po nařízené reorganizaci protektorátní německé speleologie byla Zlamalova VfH úředně včleněna do celoněmecké speleologické organizace Hauptverband Deutscher Höhlenforscher (Hlavní svaz německých jeskyňářů) se sídlem v Berlíně. A. Zlamal se stal vedoucím mährische Höhlenforschergruppe (moravské jeskynní výzkumné skupiny). Někdy v tomto období nabídl A. Zlamal místo v novém oddělení A. Bočkovi, který to ale odmítl. Ten na A. Zlamalovi vymohl výjimku ze zákazu výzkumů v jeskyních v Moravské krasu, ta spočívala v legalizaci průzkumu v turisticky otevřených jeskyních ve formě exkurzí. Výzkum se tak odehrával zejména ve Sloupských jeskyních. A. Zlamal byl účasten při vojenských úpravách v jeskyních Moravského krasu. Velmi cennou informaci zachytil ve svém deníku brněnský jeskyňář Norbert Havlíček ve Výpustku (Přichystal, A. - Náplava, M. 1995, Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná otazníků, Třebíč) na str. 109: "3. června 1944, ...Mayer se chce dostat ... do pokračování babické chodby ..., aby prý tak získal potřebnou vodu. To prý mu poradil Prof. Absolon, který zde byl s nějakým Zlámalem z Bílovic na exkurzi".

Hlavní zdroj informací o Zlamalově jeskyňářské periodě ale stále chybí. Za tohoto informačně špatného stavu poznání, tedy spíše nepoznání, přišly policejní dokumenty velmi vhod a pomohly nám více jak „dvacetileté informační vakuum částečně  rekonstruovat“.

Nicméně „kdo hledá, ten najde“. V součinnosti se sbíráním informací pro článek o bratrech Kubaskových jsem se přes několik osob v Bílovicích nad Svitavou (hlavně M. Vágner, L. Kala, ad.) dostal k informaci, že část Zlamalovy rodiny žije v Norimberku. S pomocí telefonního seznamu tohoto města a díky prostému faktu, že příjmení Zlamal není v Německu nijak rozšířeno, odešlo několik dopisů „na pas blint do Německa“ (říjen 2013). Jeden z nich se dostal k paní Ursule Zlamal, jež je Alfonsovou neteří. Ta oznámila, že její otec Adolf Zlamal – (Alfonsův bratr a  pamětník jeho života), před dvěma měsíci zemřel (srpen 2013). U. Zlamal nicméně přislíbila pomoc a svůj slib o dohledání informací mezi širší rodinou v Německu dodržela. V únoru 2014 zaslala základní rodinné informace o Alfonsu Zlamalovi a dokonce i jeho fotografii z pokročilého věku po odsunu do Německa (zemřel v roce 1958). Už jen potvrzení faktu, že hledaný Alfons Zlamal se opravdu zabýval speleologií, byla veliká pomoc (doposud nás plete Absolonovo „přejmenování“ na Karla Zlamala). Její hlavní pomoc ale spočívá v identifikaci Alfonse Zlamala na sérii cenných fotografií GfH SdVDT z roku 1913, kde aktivně asistuje G. Nouackhovi před a při ponoru do Šenkova sifonu (předpokládáme to také u objevu Nové Býčí skály roku 1920). Vedle jmenovaných G. Nouackha, A. Bočka, J. Simona je tak na fotografiích A. Zlamal již čtvrtou, ale pro naše bádání velmi podstatnou, identifikovanou osobou. Bohužel speleologický deník Alfonse Zlamala, o kterém se paní Ursula Zlamal zmínila, navždy propadl do „země zapomnění“. Paní Ursule Zlamal patří veliké poděkování.

V Býčí skále se nachází osobní památka na Alfonse Zlamala, která též dokládá fakt, že se věnoval i průzkumu vertikálních partií. V roce 1913 je podepsaný v Guánové chodbě společně s předsedou skupiny Güntherem Nouackhem. Je dost pravděpodobné, že již v této době byl jeho zástupce, v roce 1914 to již doloženo máme. 

Obr. 2: Býčí skála, Guánová chodba. Günther Nouackh a Alfons Zlamal dosáhli horních partií v roce 1913 (foto: Vlastislav Káňa).

Fotografie GfH SdVDT (1912-1913) z Býčí skály a Ochozské jeskyně

Na níže zobrazených fotografiích se podařilo  Ursule Zlamal z Norimberka identifikovat svého strýce Alfonse Zlamala. Vedle dobře oblečeného bankovního rady Antonína Bočka (obr. 3-4, 8) náleží i oděv Alfonse Zlamala k těm lepším. Pocházel z velmi majetné rodiny Zlamalů a Julinků z Bílovic nad Svitavou. Na fotografiích má sako (obr. 3-4), nebo kupříkladu přes kalhoty ještě navlečeny druhé pracovní kahoty do jeskyně (obr. 5-8). A. Zlamal se neostýchá jako člen vedení skupiny GfH SdVDT postavit do popředí fotografovaných postav.  

Obr. 3-4: Günther Nouackh rozbalil a navlékl potápěčský skafandr firmy Westfalia. Pravděpodobně v Josefově v některém domku, kde měli členové GfH SdVDT asi složenu výbavu. Identifikujeme tři osoby: Günther Nouackh - ve skafandru; Antonín Boček - v dvouřadém saku a kravatě uprostřed; Alfons Zlamal - drží helmu (na fotografii vlevo i sluchátka). Asi léto 1913.

Obr. 5-6: Günther Nouackh navléká skafandr firmy Westfalia před vchodem do Předsíně Býčí skály. Vlevo od něj mu asistuje Alfons Zlamal. Asi léto 1913.

Obr. 7-8: Vlevo - Alfons Zlamal upevňuje výstroj skafandru firmy Westfalia Güntheru Nouackhovi před Předsíní Býčí skály. Vpravo - Antonín Boček (v klobouku) a Alfons Zlamal oblékají Günthera Nouackha u Šenkova sifonu (tehdy ještě Býčího jezera). Asi léto 1913

Obr. 9-10: Vlevo - Alfons Zlamal obléká Günthera Nouackha do skafandru firmy Westfalia u Šenkova sifonu (tehdy ještě Býčího jezera); vpravo - Alfons Zlamal komunikuje s Gütherem Nouackhem pomocí telefonu, ten má pod helmou sluchátka. Asi léto 1913.

V Tišnově dne 7. března 2014 Martin Golec