Významným přínosem pro rozvoj průmyslového podnikání na Blanensku bylo v letech 1810-1814 vybudování strojírenské dílny v Doubravici nad Svitavou. Zabývala se výrobou fyzikálních, astronomických a měřičských přístrojů, jemných vah a dokonce i kapesních hodinek. Tato dílna byla jedna z prvních společností na Moravě vůbec a měla označení SAG, podle počátečních písmen jmen tří podílníků. Byli to: starohrabě Hugo František Salm-Reifferscheidt, pozdější profesor vídeňské polytechniky Johann Arzberger a mechanik Wilhelm Georg Goetze (též psán Götze). Dělníci byli většinou cizí, ale postupně se zaučovali i domácí. Byla to první dílna na jemnou mechaniku v Rakousku a tedy i ve střední Evropě. Zdá se, že velmi prosperovala, neboť byla roku 1825 přenesena do nové budovy v Blansku, známé jako „stará fabrika“ (Kohn 1974-1975, 8), téže datování přenesení výroby J. Jaroš (2000, 9). Tato informace ale kolikdije s níže uvedenými závěry J. Janáka, ten uvádí zrušení firmy SAG z finančních důvodů už v roku 1815, k přesunu výroby do Blanska tak došlo asi již v tomto roce.

Pokrok v poznání kolem firmy SAG přináší právě práce J. Janáka (1996). Ta je věnovaná hlavně kariéře Johanna Arzbergera, který po doubravickém působení pracoval ještě v Blansku a později od roku 1816 jako profesor na nově založené polytechnice ve Vídni. Zde také dokončil svůj letitý „úkol“ - sestrojil parní stroj (Vídeň 1817), tím jej pověřil již Hugo Salm v Doubravici roku 1809. J. Arzberger a W. G. Goetze se nejprve stali Salmovými zaměstnanci a poté společníky (později, 13. června 1813 byl dokonce Arzberger Goetzovi za svědka na jeho svatbě). Všichni tři jmenovaní – Salm, Arzberger a Goetze dostali roku 1812 tzv. tovární zemské privilegium, což jim umožňovalo provozovat strojní výrobu. Pro tyto účely založili roku 1810 firmu SAG. Společnou smlouvu podepsali 28. prosince 1810. Kromě výčtu sortimentu, jež uvádí výše F. Kohn, chtěla firma vyrábět také i velké stroje – parostroje a parolodě. Nutno poznamenat, že v této době v Rakousku žádný parostroj v průmyslu ještě nepracoval, pouze v cizině. Pokusy již byly učiněny (Gerstner, Bucquoy), ale první stroj ve  výrově se objevil až v roce 1814 v Brně (textilní továrna Ch. Wünsche). Salm tedy po Arzbergerovi požadoval hlavně parostroj. Kapitálově se na firmě SAG podílel pouze Salm, Arzberger dodával technické znalosti a Goetze se měl starat o ekonomiku. V roce 1812 pracovalo v Doubravici již 30 dělníků. V letech 1813-1814  se ale továrna dostala do finančních potíží a výroba skomírala. V roce 1815 Arzberger a Goetze z firmy SAG odešli a firma byla následně likvidována. O Arzbergerovi víme, že v roku 1815 pokračoval jako ředitel výroby strojů v Blansku, následně odešel učit do Vídně. O Goetzovi se více od J. Janáka nedozvídáme.

Jména W. Goetze a J. Arzbergera vešly také do dějin adamovských železáren. Ještě před termínem, kdy měla vypršet lhůta pronájmu železáren F. Černému (jeho jméno je uvedeno pod pamětní deskou Aloise Lichtensteina u Šenkova sifonu v Býčí skále), a to ke konci roku 1812, se oba pánové hlásili jako další zájemci o nájem železáren – návrh pochází z 20. června 1812. Argumentovali provedenými technickými zásahy v blízkých blanenských železárnách, které zvýšily kvalitu a objem výroby. V návrhu smlouvy na reorganizaci adamovských železáren bylo založení výrobní společnosti a její pronajmutí na 20 roků. Smlouva ale podepsána nebyla a výroba byla nadále organizována ve vlastní režii majitele Jana Lichtensteina bez nájemce (Krebs 1976, 130-133).  

Goetzův podpis (snad z druhé dekády 19. století) rozšiřuje okruh zdrojů epigrafických památek v Býčí skále na panství sousedních Salmů. Na přelomu 18. - 19. století zde zaznamenáváme kromě do skály vytesaných znaků/podpisů  Aloise Lichtensteina a císaře Františka II. i vlastnoručně podepsaný pestrý okruh inteligence (např. Laudon, Rudzinsky, André, Hardtmuth, Poppelack, Meinert, Hruschka, Jurende). Ten pochází z různých směrů: z širokého okolí parku, z blízkého Brna, či různých vzdálenějších míst Moravy nebo Rakouské monarchie. Další návštěvníci zdejší park nebo Býčí skálu literárně zmínili nebo popsali (1801-1869. Býčí skála v prvních literárních pramenech, Rudolf Gustav Puff). Obdobně pestrá skladba návštěvníků pochází též z jeskyně Výpustku (Musil 2010). V Goetzově případu se potvrzuje, že je třeba kupříkladu hledat ve všech možných ekonomicky aktivních okruzích nedaleko anglického parku u Josefova. To se vyplatilo nedávno, našla se souvislost mezi místní josefovskou sklárnou, dále adamovaskými hutěmi (Tobias Hroch a Antonin Zerny) a podpisy v Býčí skále.

Celkový výzkum epigrafických památek v Býčí skále má dopad na naše dosavadní znalosti o rozvoji věd v Moravském krasu. Jak hluboce je literárně zakořeněný mylný fakt, že věda zde začíná "až Jindřichem Wankelem". Historiografie přitom doposud plně neodhalila nebo nesprávně  vyhodnotila masivní kulturní a vědecký zájem o tuto krajinu již na konci 18. a v 1. polovině 19. století.

Obr. 1: Podpis Wilhelma Georga Goetze u Pohanských kamenů ve Staré Býčí skále.