Problematika vodoteče v Barové jeskyni

Ivan Pelčák (2011)

Jen tak pro zajímavost se chci zmínit o Jedovnickém potoku v Barové jeskyni. Je to s odstupem půl století a také to nemusí být přesné, paměť se vytrácí, ale ty stěžejní vzpomínky zůstávají – a třeba to někoho bude zajímat, jak jsme chtěli být v Barové Kryštofem Kolumbem, Absolonem nebo Divíškem.

Nynější vývěr jeskynního toku u silnice je jinde než v roce 1951 – 1952, tehdy vytékala voda z jeskyňky, ale hlavně ze silného výronu u skalní stěny. Později asi v roce 1953 výtok z jeskyňky skoro ustal a zvětšil se výtok u skalní stěny. Výtok je nyní asi o 30 až 50 cm výše než dříve. Jeskyňka je také proti dřívějšímu stavu značně zavalená a její strop je stržený, ale práh tam stále zůstal. Myslím si, že hladina vody bude v Barové vyšší, než byla v době našich průzkumů. 

Průzkum po vodě se dělal hlavně v zimním období, kdy byl průtok nejmenší. Plavilo se na dvou leteckých záchranných jednomístných člunech, až do míst s výškou stropu asi 20 cm nad hladinou. Za chvíli jsme byli promočení, proto jsme měli jen nejnutnější oblečení. Stávalo se, že po poškození člunu nebo jeho naplnění vodou při jeho stlačování k hladině s opíráním o strop, se muselo na plošinu na dně Druhé propasti doplavat a táhnout člun za sebou. Já sám jsem zde měl jednou u odtokového sifonu značný problém s člunem poškozeným o strop a pracně jsem doplaval s vypuštěným člunem, zhaslou karbidkou a s baterkou v ústech zpět do Druhé propasti.

Při minimálním průtoku vývěru vody do koryta potoku (v zimě), byla hladina směřující do První propasti nižší. Asi působení snížení vzdutí prostupností štěrkového „filtru“ u výtoku a větší propustností štěrků na prazích. Ve Druhé propasti se za malého přítoku daly spojit (vyrovnat) hladiny mezi přítokem a odtokem provedením strouhy v prahu u přítoku z nánosu kamení – krásně čistých vápencových oblázků. Hladina se postupně (v průběhu dne) snížila asi o 30 až 40 cm. Potom se dalo proplouvat (s velikou obtíží) dále proti proudu až k druhému splazu vlevo.

Směrem k První propasti se nikdy systematicky nehledalo místo k proplutí u odtokového sifonu, z obavy o vtáhnutí do sifonu. Tuto část toku se nám také nikdy nepodařila řádně osvítit. Pravděpodobně se zde koryto zužuje nebo mění směr a nám se zde zdál rychlejší tok vody. Ale asi to byl pouze klam a strach z velice nízkého, dlouhého stropu a velice špatné orientace v těchto místech.

Na toku jsme neměli světelné body pro orientaci, a proto zaměření této části a mapování zde bylo jen přibližné.

Při „povodních“ – tedy zvednutí hladiny ve Druhé propasti, a to až o několik metrů je hladina vody naprosto klidná - to je důkazem, že se jedná o vzdutí vody – tedy, že voda nemá volný odtok z jeskyně. Voda byla při povodních kalná v barvě jeskynní hlíny. Kal má za následek, že se – pravděpodobně - i zanáší výtok z vývěru u silnice a ten se zmenšuje a stěhuje se do vyšších míst. Nyní je hladina výtoku určitě výše než v letech 1951 – 1952 – viz nyní obnovený výtok jeskyňkou. Důkazem je i (v té době fungující) vodočet na skalní stěně u výtoku.

Doporučuji věnovat pozornost oblasti výtoku – vývěru u silnice. Odbagrováním vrstvy zeminy – a pod ní kamenné suti – se uvolní průtok vody a při vyhloubení kynety až za silniční mostek se může snížit hladina vody v jeskyni – pravděpodobně až po První propast a dalším snížením prahu ve Druhé propasti se může – možná – splavnit úsek až za druhý komín proti toku vody a možná i dále. Možná se může po snížení hladiny najít i cesta od První propasti k výtoku.        

Je zde i velká pravděpodobnost, že po odstranění suti u výtoku se najde v skalní stěně diaklasa, která může určit místo pro probourání vstupu skalou u silnice do celého jeskynního systému. Možné je i vytěžení suti v nynějším sifonu vývěru a výtoku jeskyňkou, (kterou se snažil Krčál neúspěšně proniknout potápěčskou technikou – v té době zde byli i pstruzi) a vstup hledat zde.

Bylo by také vhodné zjistit přesnou niveletu hladiny toku u odtoku v jeskyni Býčí skála, dále ve Druhé propasti Barové a porovnat ji s niveletou výtoku u silnice. Tím lze usuzovat na překážky v toku – na prahy, které se tvoří v propastech a tím i na pravděpodobné prostory v dosud neodkrytých částech systému. Nivelovat a měřit vzdálenosti lze nyní v jeskyních poměrně snadno a přesně laserem s vynesením venkovních výšek a poloh přístroji GPS, my jsme měli jen pásmo a kompas s vodováhou vynášející střelku.

K závěru, že přístup do systému Barové a postupně i do Býčí, je vhodné začít u výtoku, jsem dospěl po zjištění, že vzdušná vzdálenost vstupu do Barové je od výtoku u silnice pouze cca 120 metrů, a je tu i předpoklad, že před stávající První propastí budou postupně přístupné i další volné prostory, které umožní přístup do systému jeskyní na úrovni hladiny toku.

Naše vzpomínky na Barovou jeskyni

Ivan Pelčák (2014)

Odpoledne 22. ledna 2014 jsme se sešli, na popud Martina Golce, v kavárně Domu umění v Brně, abychom si zavzpomínali na naše jeskyňářská dobrodružství v Barové jeskyni, kterou jsme navštěvovali v letech 1951 až 1955. Dokončení tohoto textu proběhlo 27. února 2014 na témže místě.

Naše jeskyňaření začalo tím, že začátkem září 1951, když jsme se stali studenty gymnázia Dr. Josefa Kudely na třídě kpt. Jaroše, vstoupil o přestávce do naší třídy pan profesor Dr. Antonín Sobol a seznámil nás s tím, že na škole je již několik let skupina studentů, která pod jeho vedením prozkoumává Barovou jeskyni u Býčí skály. Nabídl nám možnost zůčastnit se průzkumu jeskyně a naší účastí tak nahradit předcházející skupinu studentů, kteří po maturitě odešli za školy.

Zájem ve třídě byl velký. Přihlásilo se nás asi dvanáct, jak kluci, tak i děvčata. Lákalo nás poznat něco nového, o čem jsme věděli poměrně málo, ale pro nás, šestnáctileté studenty to bylo lákavé dobrodružství a hlavně zvědavost. Ovšem postupně, až jsme objevili na jeskyňaření to hlavní, že se jedná převážně o namáhavou práci v blátě při ražení chodeb v nánosech hlíny, navíc v zápachu acetylénu z karbidu lamp, zůstali jsme do konce studií na gymnáziu věrni Barové jen čtyři. Mirek Fendrych, Ctibor Seidl, Vladimír Dvořák a Ivan Pelčák. Samozřejmě někdy se s námi – nepravidelně, do jeskyní jezdili i další spolužáci.

Obr. 1: Profesor Dr. Antonín Sobol se svými studenty v roce 1951 před Barovou jeskyní (originál nezvěstný).

Na fotografii Miroslava Fendrycha před Barovou jeskyní jsou jeskyňáři z prvního období nadšení pro jeskyně: zleva – někdo z vyššího ročníku, prof. Sobol, Zdenka Vybíralová, Pipka Langrová, Marie, Ctibor Seidl, Pavel Švanda, Miroslav Fendrych, Skřivánek z Adastu, Pavel Švehla, Pavel Kolmaš, Ivan Pelčák, Vladimír Dvořák.

(Pozn. I. Pelčák: Skřivánek bydlel ve Křtinách nebo v Adamově, byl v Sobolově skupině od samého začátku objevování Barové, se Sobolem spolupracoval dále, také upravoval „těžební“ nářadí a žebříky).

(Pozn. M. Golec: Poznámky do kopie fotografie vkreslil J. Wolf, datování do roku 1954 není dle I. Pelčáka přesné).

Do Barové se jezdilo vlakem do stanice Adamov – zastávka, (samozřejmě na vlastní náklady), a potom pěkně pěšky Josefovským údolím až k hájovně u křižovatky na Olomučany. V zimním období (říjen až duben) se jezdilo skoro každou sobotu, nebo i v neděli, vlakem s odjezdem z Brna v 6 až 7 hodin a vraceli jsme se večer asi v 5 až 6 hodin, někdy i o hodně později. Zvláště za mrazu byla cesta romantická, když byly stromy ojíněné a ve Křtinském potoku byly ledové útvary a ze skal u cesty stékaly rampouchy. Auta zde v zimě tenkrát vůbec nejezdila, tak se dalo jít prostředkem silnice a dívat se na okolní přírodu.

V hájovně byly jeskyňářské pomůcky uloženy v kůlně – částečně zděné boudě, umístěné ve dvoře, vlevo u plotu. Byly zde karbidky, holínky, naše montérky, rýče, lopaty, krátké krompáče, karbid, nafukovací čluny a špatná lana. Zde jsme se převlékli, připravili karbidky a vyrazili do Barové. Při cestě z jeskyně jsme se umyli u vývěru, opláchli boty, nářadí a v hájovně se opět převlékli, vše uložili a hurá na vlak.

Obr. 2: Ivan Pelčák u Vývěru Jedovnického potoka v roce 1951.

Já jsem napoprvé nepracoval v Barové, ale se dvěma o rok staršími studenty jsem kopal štolu (odstraňoval hliněnou výplň) v Krkavčí skále nad vývěrem Jedovnického potoka, tedy vlevo od Barové. Profesor Sobol (asi dle nápadů studentů) ji říkal „Liščí nora“, někdo ji říkal Galejnická. Je to zužující se puklina – diaklasa – směřující nad skalním stupněm šikmo vzhůru. Je nad úrovní terénu. Sobol zde předpokládal spojení s horním patrem Barové nebo s přístupem do prostoru nad vývěrem. Chodba se kopala již v předchozím roce a byla asi 5–6? metrů dlouhá. Nezdála se perspektivní, tak zde další práce ještě na podzim 1951 zastavil.

Zbývající skupina tenkrát pracovala na zvětšení (zahloubení) vstupu do Barové. Sobol stál u výkopu, kontroloval práci a sledoval, není-li v zemině nějaký nález kostí, pazourků nebo keramiky.

Vlevo u vchodu bylo prastaré rozměrné ohniště, půda zde byla vypálena do hloubky alespoň půl metru („od lovců medvědů“). Účelem této práce bylo umožnit osazení pořádných dveří proti vnikání lamačů krápníků. Ta branka, která zde dosud byla, byla mnohokrát vypáčena. Nové dveře opět obětavě „zařídil“ neobyčejně šikovný Skřivánek.

Příště jsme již pracovali uvnitř jeskyně a samozřejmě, ti co zrovna nepracovali, prolézali jeskyni. Našim úkolem bylo udělat průzkumnou štolu v diaklase vlevo od Liščí díry - spojovací štoly do Druhé propasti. Je to ta slepá chodba prudce se svažující někam pod splaz Homole, při levé stěně Druhé propasti. Pracovali jsme v náplavové jílové hlíně, kde jeden na čele chodby kopal, výkopek naložil do džberu (tedy do plechového kýblu) a podal ho dalším nad ním stojícím spolužákům. Ti hlínu vysypali u První propasti. Práce to byla natolik mizerná a nezáživná, že jsme chodbu nazývali „Galejnickou chodbou“. Pracovali jsme zde vždy čtyři – kluci kopali, děvčata vynášela hlínu. Ovšem gentlemansky se děvčatům pomáhalo.

Výkopek se opravdu důkladně kontroloval, nalezené kosti – převážně zuby a obratle (některé nádherně oranžové) a menší kosti, ty jsme potom předali profesorovi Sobolovi. Ten tyto kosti porovnával s údaji (a zobrazením) v odborných publikacích, kterých měl ve škole několik. Kosti po konzervaci vystavoval ve škole, ve vitrínách na chodbě u učebny chemie. V naprosté většině, tak jak hlásaly štítky u nálezů, se jednalo o pozůstatky ursus speleus a leo speleus, někdy i lišky. My jsme žádnou lebku nebo čelist nenašli.

Sobol předpokládal, že se námi kopaná průzkumná štola začne zvedat do nových prostorů. Protože se to nesplnilo, práce asi po třech měsících zastavil. A tím také skončila původně velká skupina ze třídy jezdit do jeskyní, a po prázdninách v roce 1952 jsme již ze třídy většinou jezdili jen tři až čtyři. Jen někdy nás ze třídy bylo víc. V roce 1951 až do jara 1953 s námi jezdili – víceméně samostatné skupiny studentů vyšších tříd a od roku 1953 i další – noví (a mladší) studenti nižších tříd, ale ti opět měli „své“ samostatné pracoviště a stálou skupinu. Ti starší, „za naší dobu“ objevili třeba čtvrtou propast a později i pátou. Ti mladší, to již byla skupina, ve které vynikal Karel Krčál, pracovali jinde.

Obr. 3: Barová jeskyně rok po objevu, 1948.

Pozn. M. Golec: Na obrázku je Barová jeskyně objevená 11. června 1947, Druhé propasti bylo dosaženo 21. května 1948 (Sobol, A. 1948: Nová jeskyně u Býčí skály, Československý kras 1, 60-65). Třetí propasti pak bylo dosaženo v roku 1949 (Československý kras 2, 1949). 20. června 1952 byla dosažena Čtvrtá propast a 13. července 1952 Sobol, Skřivánek a Kuchař nalezli Pátou propast (Československý kras 5, 1952). V březnu 1954 byla objevena Šestá propast (Československý kras 10, 1957).

Pokud nás bylo víc účastníků akce, tak s námi jezdil pan profesor Sobol, ale s námi se do jeskyně „pod zem“ pouštěl jen výjimečně - při objevu nových prostor. Byl před vchodem do jeskyně, kouřil svoji pověstnou dýmku, a když jsme vyšli ven, tak se nás vyptával na postup práce a chtěl přesné informace o našich poznatcích z našeho „průzkumu“ a často po nás žádal zaměření prostor a podrobnosti k polohopisu útvarů. Údaje zpracovával do plánu jeskyně, rozměry si ověřoval vždy u několika jeskyňářů. Měl deník, kam si vše zapisoval.

My jsme se – zbylá parta dobrodruhů – v letech 1953 až 1955 věnovali hlavně „objevům“. Já sám mám na tu dobu pěkné vzpomínky. Bylo v tom mnoho dobrodružství i romantiky.

Svítili jsme si jen karbidkami, problémy bývaly s hořáky a těsností lamp. V té době běžné kapesní baterky v jeskyni nikam nedosvítily – světlo jako by se ztrácelo v prostoru. Když jsme chtěli vidět skutečně velký prostor, museli jsme zapálit magneziový pásek – kupodivu v té době byl k dostání v drogerii na Orlí (tam měli i karbid). Karbidek jsme měli opravdu málo, a když nás bylo víc, někdo si svítil jen baterkou (no a každý měl - pro jistotu v kapse svíčku).

Vstupní místnost do jeskyně – předsíň – měla asi uprostřed vykopanou sondu – takový zákop, široký asi metr a hluboký asi metr a půl. Byl snadno v kamenité podlaze (počvě) přehlédnutelný a muselo se dávat pozor, aby se tam, hned po vchodu ze světla do tmy nespadlo. Hned na začátku našich vstupů do Barové jsme zjistili, že z předsíně vlevo vedoucí kapsa je slepá. Byli jsme informováni Sobolem, že ve stropě vpravo nic přístupného není, a že naše jeskyňaření se bude odehrávat směrem dolů pod strmou kamennou chodbou vpravo. A při sestupu musíme dávat pozor, abychom nezahučeli do propasti. Údiv všech, kdo sestoupil touto chodbou dolů, bylo, že v jeskyních je vlastně mohutné množství naplavené hlíny. Tedy, že to není Macocha s čistým kamenem a krápníky.

Poprvé jsme také nakoukli do První propasti a uviděli vpravo před námi hlubokou velikou díru se stěnami a se dnem z hlíny. Tak jsme se dověděli, co to vlastně v jeskyňaření je. Propast – tedy opět néé Macocha. Byli jsme profesorem upozorněni, že sestup do První propasti nemá cenu, že byla již probádána předchozími ročníky (nyní oktavány) a že na dně skutečně mimo hlíny nic není. (My jsme napoprvé zde očekávali potok). Ono ale také nebylo možné do První sestoupit, protože žebříky z doby původního objevení Barové byly shnilé a profesor Sobol je nechal pro jistotu odstranit. To byl důvod, proč nikdo z naší skupiny nebyl na dně První.

Při naší první – již „pracovní“ – návštěvě nitra Barové jsme se dostali hliněnou Liščí dírou do Druhé propasti. No to už byla jiná káva. Mohutný prostor propasti, vlevo veliký sintrový splaz zvedající se chodby vedoucí k Homoli a na dně propasti slabounce šuměl potok. I když jsme Liščí dírou museli lézt po kolenou, a měli jsme hlínu snad až v kalhotách, tak asi tady tehdy začala naše láska k jeskyním.

Obr. 3: Paměťový plán Barové jeskyně od I. Pelčáka po 60 letech je velmi přesný. V zásadě se odchýlil pouze v jednom faktu: umístil "kolmý otvor dolů" do Čtvrté propasti, ten se nachází až v Páté propasti. Při konfrontaci s mapou Barové jeskyně si na tehdy čerstvě objevenou Pátou propast jasně vzpomněl.

Poprvé jsme zde také viděli Papouška – tehdy ještě spokojeně a důstojně visel z klenby stropu jeskyně, než ho později nějaký blbec srazil.

V té době byly tři stěny (dá-li se to říct o oválném tvaru) Druhé propasti z hladké, matně lesklé hlíny prudce se svažující k řečišti potoka. Jen u dna ve výšce asi 3 metry byla v hlíně nad Pláží kolmá stěna. Převislá stěna nad tokem byla krásná z čistého kamene a v ní v úrovni horní vrstvy hlíny bělostný splaz lesknoucího se sintru v „oltáři“. No bylo to úchvatné, později jsme to již brali za samozřejmost, ale vždy to zde bylo krásné.

Mělo to jednu malou chybu. Svislé hliněné stěny propasti nebyly nahoře propojené a chybějící hliněná stěna byla nahrazena dlouhou stále mokrou prohýbající se fošnou, po které se muselo projít dále k plošině směrem k Třetí propasti. No, s trochu sevřeným žaludkem to snadno šlo, a později dokonce takoví fešáci jako byl Karel Krčál, fošnu překonávali skluzem z rozběhu. Hliněná stěna, ta vpravo, hned po výstupu z Liščí díry byla úplně kolmá a neslezitelná. Nad touto stěnou byla úplně nízká plošina, její počva byl lesklý sintr a ze stropů visela brčka. Strop se dále stále snižoval, ale konec prostoru nebyl vidět, tak budil zdání dalšího pokračování směrem přibližně k První propasti. Byla to výzva k probádání.

Na dno Druhé propasti se sestupovalo schůdky vydlabanými v hliněné stěně objeviteli propasti. Jen ty poslední kolmé tři metry se museli seskočit. Pod převisem vápencové stěny šuměl čisťoučký Jedovnický potok (v té době se předpokládalo, že se jedná jen o jednu jeho větev). Dno jak propasti, tak i přítokového a odtokového jezera byly z krásných přibližně stejně velkých oblázků (tedy spíše plochých) šedých a naprosto čistých. V přítokovém i odtokovém jezeře bylo, při ponoření baterky krásně vidět dno. Asi v třetině dna propasti – blíže k přítoku byl ve dně práh – to byla ta oblázková vodorovná Pláž, která se ve dně vodoteče poměrně rychle svažovala ve třech kamenných stupních k přítokovému a odtokovému sifonu. Běžně voda u Pláže tekla podél kamenné stěny propasti. Stěna byla trochu vypouklá. Ve štěrku prahu, který nikdy nebyl zanesen hlínou, byl také značný průtok vody. Tak zde bylo to naše místo pozdějších průzkumů na vodě.

Třetí propast byla opět samá hlína. Do Třetí se vstupovalo vrchem z plošiny, nad zadní hliněnou stěnou Druhé propasti (nad Pláží), u Papouška. Sestup byl skoro kolmou stěnou, částečně vykopanými stupni a částečně po něčem čemu se při trošce fantazie dalo říkat žebřík. Protější stěna se šikmo zvedala ke snižujícímu se plochému stropu. Nebylo to zde, pro samou hlínu kolem, lákavé prostředí k dlouhému pobytu. Ale zde byla cesta k dalším prostorám – ke Čtvrté propasti. Tuto propast objevila předešlá skupina profesora Sobola.

No, aby to nebylo jen o samé práci v hlíně. (Za tu by určitě nikdo z naší skupiny od Klementa Řád práce nedostal). V hliněných stěnách propastí byly místy i barevné svislé stěny, z pevného, barevného drobnozrnného písku (asi křemenného), ve kterých se daly krásně modelovat reliéfy „Venuší jeskynních“. A tato tvořivá umělecká práce byla lákavější, než dlabání štoly vkleče ….

Ale ke Čtvrté. Čtvrtá je obrovská, nám se to tak, při prvním vstupu ze Třetí do nově objevené propasti zdálo. Ale zase jen hlína a na hloubku také nic moc a dno jen mísa. Potok, na který jsme stále toužebně čekali, zde není. Dle úvahy profesora Sobola se někde v těchto místech mělo přijít na řečiště Jedovnického potoka a dál mělo bádání pokračovat proti jeho toku.

Čtvrtá má ale úchvatný komín ve stropě, hned za vchodem. Takový komín, spíše svislý tunel kde, při osvětlení našimi baterkami, nebylo vidět jeho konec, jsme v Barové viděli poprvé. Ale komíny, do kterých by se dalo vlézt, zde nejsou.

V té době nás lákala voda ve Druhé. My jsme sice v nových propastech také dlabali, ale jen málo a vždy na špatném místě a opět, a opět a opět to pro nás bylo jen marné snažení. Již jsme jednotvárnosti zbytečné práce ztráceli optimismus, tak jsme se pro změnu pokoušeli najít cestu řečištěm.

 A zatím jiná skupina optimisticky soustavně pracovala na prokopání štoly do další – Páté propasti a to se jí také povedlo. Tak konečně kamenná jeskyně. Pátá propast – tedy spíše dóm, pro nás s nepředstavitelně vysokým sloupem komínu, kam nic nedosvítí. Nás ale opět zklamala – není zde řečiště, na kterém bychom přece již měli narazit! Zato v podlaze byl čistý kamenný komín, taková štěrbina studny. Na jeho konci malá díra, ze které jsme si bláhově mysleli, že slyšíme vodu. To jsme si chtěli ověřit. Nakonec to bylo jen naše šumění v uších, nebo odraz nějakého zvuku v tom komíně.  

Pátá, to je taková divná podzemní křižovatka s nebetyčným komínem. Stálo by za to, geodeticky proměřit jestli komíny Páté nenavazují už na závrty nad Býčí skalou! Ale v Páté jsem se já nikdy necítil dobře. Mně se vždy zdálo – tedy měl jsem takový nepříjemný pocit, že mě z té tmavé díry nade mnou někdo pozoruje. Vlevo divně tvarovaná stěna s nějakým tajemstvím co je za ní a také vpravo ta divná sestava děr a u nich to obří schodiště na mě působilo dost depresivně. Snad také ze zklamání, že jsme ještě nenalezli nějakou pěknou horizontální chodbu a konečně už také tu vodu.

Tak to je vše, co bylo za našich mladých let k vidění v Barové. A to jen díky panu profesorovi Sobolovi, který nás ke spolupráci v jeskyni pozval.

Naše práce v Barové sestávala z těžení hlíny, jak v místech předpokládaného prokopání do nových prostor (žel nikdy se nám to nestalo), tak i z kopání ve stávajících štolách, které se zanášely (Liščí díra), z úpravy ochozů na horních plošinách propastí, upřesňování údajů o již nalezených prostorách, hrubé měření (špinavým plátěným pásmem), zaměřování směru a tvaru jeskyně kompasem s plovoucí střelkou, která byla náhradou za nivelák. Ale hlavně, když nám pan profesor neurčil práci, jsme okouzleně prolézali tím tajemnem v nitru skály, plavili se po tom přístupném kousku podzemní říčky a předávali Sobolovi nové informace o jeskyni. Ale také jsme (většinou) lezli tam, že kdyby to byl námi milovaný profesor Sobol věděl, tak by nás do jeskyně již nepustil.

A teď pro zpestření toho nudného povídání několik osobních zážitků (dále vzpomíná I. Pelčák). Pro někoho to bude směšné, ale pro mne jsou to nezapomenuté zážitky a také zklamání, že někdy jen chybělo to malinké pokakané štěstíčko a mohl bych o tom vyprávět jinak.

V převisu nad pláží Druhé propasti je na pohled lákavý sintrový portál - „Oltář“. Přístup k němu byl – říkali jsme o dršťku. Splaz byl mokrý, tedy se zdál značně kluzký, a jistit se nebylo ani kde, ani čím. Protože při posvícení baterkou zepředu portál vypadal, že zadní stěna je jen kolmá a vyplněná splazem sintru – takovým, asi jako k Homoli, a že je to vlastně jen slepý výklenek, do kterého se nehodí ani pokoušet vlézt.

Jednou jsem si, z hliněné plošiny u Papouška, u Třetí propasti, posvítil podél skalnaté stěny baterkou do portálu a zdálo se mi, že pravá stěna portálu není tak šikmá a možná tam něco je alespoň na podívání. Protože ve tmě není vidět ta hloubka co je pod ním, tedy co má pod sebou, tak mi to jednou nedalo a na hliněné plošině před Třetí jsem se vyzul a naboso jsem se do portálu dostal. Jen s baterkou v hubě, protože jsem potřeboval ruce volné, a to s karbidkou nejde.

V tom šikmém prostoru bylo vše skoro bílé (odkaz: Fotodokumentace pozdější Krčálovy chodby). Vpravo jsem viděl splaz, který se zdál, že po několika metrech vyplňuje prostor snad až ke stropu. Byl jsem zde sám, bál jsem se, že uklouznu do propasti, tak jsem dál nahoru nepokračoval. Chtěl jsem ale nechat nějaký důkaz (aby mi ostatní věřili), že jsem tu byl, tak jsem alespoň trochou hlíny udělal na splaz svůj monogram. Se staženým zadkem jsem se dostal zpět.

Co jsem viděl, to jsem řekl Sobolovi i ostatním. Příště se mě Karel Krčál ptal, kde jsem až byl. Po pravdě jsem mu řekl, že vlastně nikde, jen na začátku portálu. Později se mě ptal, byl-li jsem až u komína. No nebyl, ani jsem nevěděl u jakého, ale již jsem věděl, že něco velkého zde objevil, a že chce celý objev zveřejnit, až po ukončení průzkumu. Jen díky jeho umění a jeho odvaze si po zásluze zde objevil tu svoji, podle všeho nejkrásnější chodbu v Barové. Já bych tam příště stejně nelezl, protože jsem si myslel, že tam nahoře u konce splazu nic není a ta první odvaha mě již, po zpětném pohledu na ten převis nad Pláží, také úplně přešla.

Podruhé jsem ale takovou tu ztrátu sebezáchovy – tedy spíše toho, že když člověk nevidí tu hloubku propasti pod sebou – použil v První propasti. Nahoře, při vstupu do První, je na pravé straně, na koruně hliněné stěny propasti pod stropem takový malý (lépe řečeno maličký) úzký ochoz pokrytý sintrem. Když se posvítilo na jeho konec (tedy proti vstupu do První) tak tam je zase portál s vrstvou sintru. Popadlo mě objevitelské nadšení a já se podél kamenné stěny plazil po břichu až do toho portálu. Na cestu jsem si svítil karbidkou, kterou jsem posunoval před sebou. Doplazil jsem se na malou plošinu v portálu. Je zde jeskyňka s malou krápníkovou výzdobou (lze-li to vůbec nazvat výzdobou) a jsou zde diaklásy napravo i nalevo – tedy: volný otvor žádný. Na vstupu do První na mne čekal Mirek Fendrych. Když jsem mu volal, co zde je, jsem baterkou posvítil ke vstupu a zatrnulo mi. Hliněná stěna nebyla souvislá, její část, po které jsem lezl, byla římsa, která visela ve vzduchu. V ten okamžik mě přešlo objevitelské nadšení a přestal jsem dále zkoumat tu jeskyňku, na stěně jsem udělal plamenem karbidky monogram a se srdcem v kalhotách jsem se honem, ale velice pomaloučku, polehoučku plazil po římse zpět. Tehdy jsem se snad i vznášel. No jsem tady, vyšlo to a římsa vydržela.

Jeden, tentokrát spíše humorný zážitek jsem měl v nízkém prostoru vpravo při vchodu do Druhé propasti. Je zde taková několik metrů široká vodorovná plošina nad hliněnou stěnou propasti. Počva je vápencový sintr, strop je skála a z ní visí jen pár brček. Ta plošina končí někde, kam jsme nikdy baterkou nedosvítili. Výška prostoru je asi půl metru a stále se snižuje. Tak jsem se plazil a tlačil před sebou karbidku. Brčkům – těch jsme si velice vážili, jsem se vyhýbal. Napřed to šlo dobře. Potom, po několika metrech mě již strop tlačil do zad, ale když se vydechlo, šlo to dál – vždyť se zdálo, že se strop přede mnou zvedá. Tak proč to nezkusit dál. Baterkou jsem také stále nedosvítil na konec, tak bych se tam přece měl podívat, něco tam je! Až ta výška prostoru byla jen tak veliká jako je výška karbidky, tak jsem hořákem zavadil o strop. Karbidka zhasla a jen jsem slyšel, jak utíká plyn. Ruce jsem měl natažené před sebou tak jsem je chtěl dát dozadu – v kapse kalhot jsem měl zápalky. No ale ono to nešlo, tak jsem se chtěl posunout zpět. Také to nešlo. Byl jsem tam tak vecpaný mezi strop a počvu, že se mi začaly shrnovat k ramenům montérky, svetr, košile a tričko a já jsem byl tak sevřený, že jsem málem nemohl dýchat a navíc stále ten plyn. Panika! Naštěstí jen na krátkou chvíli než jsem si uvědomil, že acetylem naštěstí jen smrdí. A hlavně, že jsou tu mí kamarádi. Podařilo se mi po chvíli snažení dát ruce k tělu, shrnuté oblečení složitě natáhnout, rozsvítit baterku, zapálit karbidku a s námahou se vrátit. Škoda, tam vpředu, tam kam jsem nedolezl a nedosvítil, asi přece jen něco bude. No pro mne to alespoň bylo poučení, že nejsem tak moc placatý, a venku jsem se tomu jen smál. Jestli se nemýlím, v tom prostoru někdy lezl i Vlaďa Dvořák, snad o tom ví více.

Ve dně Páté je mimo hlínu počvy také takový kamenný komín, elipsovitá studna klesající kolmo dolů. Na jeho dně se z průlezné velikosti náhle zužuje do malého úzkého otvoru, pod kterým je opět nějaká prostora. To jsme si ověřili zasunutou tyčkou. S Mirkem Fendrychem jsme se pokoušeli nějak ten spodní prostor něčím osvětlit. Nešlo to, navíc se nám zdálo, že zespodu slyšíme tok vody. Tak jsme se rozhodli, že ten malý otvor zvětšíme příložnou náloží a kouknem, co tam je. Cha! My jsme totiž díky panu profesorovi Sobolovi – který byl vyučujícím chemie na našem gymnáziu (v té době již tendenčně opět přejmenovaném na Gymnásium Dr. Zdeňka Nejedlého), měli volný přístup do kabinetu chemie. Tak jsme tu „vyráběli“ nejen směsi na osvětlení prostoru jeskyní, ale tentokrát i výbušninu na trhací práce. Šlo o směsi na bázi dusičnanu, chlorečnanu, nitrovali jsme bavlnu, dělali peroxid acetonu a skládali směsi kdovízčeho jiného podle příručky technologie výbušnin. No trošku nebezpečná naivnost, ale chemii jsme rozuměli. Tak jsme něco vyrobili, dali to na výčnělek stěny dna, v zúžení komínu, zaklínovali a roznětkou z odporového drátu plochou baterií tu, asi čtvrt kilovou příložnou nálož odpálili. Schovaní jsme byli jen kousek od té díry za stěnou u těch velkých stupňů vpravo. No byl to jen takový setsakramensky hodně hlasitý pšouk, až uši zalehly a bylo z toho hodně smradu. Pořádně se to v komínu stropu rozlehlo, ale ze stropu nespadlo ani zrníčko písku.  Na Barovou to neplatilo, díra byla stejně velká a my se tedy dolů nedostali, ba ani nepodívali. Vícekrát jsme to nezkoušeli.

Pokud se týká toho rámusu v Barové. Mimo tenkrát té skutečně hlasité rány, co jsme udělali v Páté, jsme zde měli jen božské ticho a lahodné slabounké šumění vody na prahu Pláže Druhé propasti.

Ale zažil jsem, jak neobyčejně odvážný jeskyňář Karel Krčál, byl pořádně vystrašený. Jednou mě žádal o neodkladnou schůzku u něho v Brně. Ptal se: „Co to mohlo včera být“. V jeskyni byl tehdy sám. Najednou zažil strašný hlomoz, dunění, chvění stěn, míhání světla karbidky a dle jeho vyprávění měl takovou hrůzu, že v prvním okamžiku nebyl schopen pohybu a potom prolezl, jak říkal „prolétl“, jeskyní k východu nepředstavitelnou rychlostí. Prý to chvíli trvalo a potom ticho. Říkal, že již tam nikdy nevleze. A vypadal, že to myslí vážně. No stejně asi za měsíc tam byl opět. Dle toho jak mi to vyprávěl a jak se tvářil, to muselo být opravdu děsivé. Karel přece nebyl strašpytel. Nevím co, ale asi se někde zřítil strop, praskla nějaká stěna nebo se propadla nějaká propast. Ale muselo to být něco opravdu velikého. No bůh suď.

Ještě jednou mě žádal o schůzku v Brně. Bylo to někdy v roce 1953 až 1954, no možná i později v roku 1955, dobu si nepamatuji přesně. Začal: „Co víš o těch puškách“. No já jsem nevěděl, o čem mluví. Pak z něj vypadlo, že v Předsíni Barové leželo několik vojenských pušek. Tak je vzal, naházel do té sondy, která byla v podlaze Předsíně a že je zaházel kamením. Tak to je opět jedna ze záhad Barové.

Ale že v jeskyních mohli být i zbraně, vím od svého strýce, který před koncem války v roce 1945 uprchl z „totálního nasazení“ ve válečném průmyslu. Skrýval se s několika „partyzány“ v jeskyních, které znal ještě z doby trampování. S ním jsem také byl v roce 1946 ve vyrabované jeskyni Výpustek, vybetonované Býčí, v Holštejnské a v Propadání. Ukázal mi i studnu závrtu, kde se ukrýval. Tenkrát jsme si svítili jen svíčkami v lampách udělaných z plechového okruží přibitého ke kruhovému kusu dřeva uříznutého z kmene. A docela dobře to svítilo, neblikalo a nezhasínalo to. No zkušení trampové.

Ale zpět k Barové. Naše skupina ze stejné třídy gymnázia, (Upřesňuji, že v Barové bylo několik skupin ze tříd vyšších ročníků – to jsou ti skuteční objevitelé i z ročníků po nás – to jsou ti pokračovatelé tradice Sobolových jeskyňářů. Cykly začínaly vstupem do školy a většinou končily maturitou. Někdy se skupiny se prolínaly.), která zůstala u jeskyňaření, hlavně Mirek Fendrych, Vlaďa Dvořák, Borek Seidl a já, jsme se také dost intenzivně věnovali průzkumu vodního toku Jedovnického potoka ve Druhé propasti. (V té době jinde v Barové voda známa nebyla).

Původně jsme měli k dispozici dva žluté letecké záchranné čluny, které tam zbyly od jeskyňářů z vyšších tříd. Potom jsem získal ještě jeden – bleděmodrý člun. Původně ty žluté byly anglických letců, ale po ukořistění člunů Němci, byly anglické nápisy zabarveny a přepsány Němci. Zvláště vynikal nápis, že se jedná o „Einmannschlauchboot“, tak jsme také tomu tak říkali. Plavili jsme se hlavně v přítokové části – od pláže po horní sifon k síňce vpravo (správně levobřežní) kde se předcházející plavci snažili o průkop přes sifon – a potom se stejně snažil i Karel Krčál s Valouškem, který byl jeho druh v objevování. (Pozn. Valoušek byl později stavebním inženýrem na Městském investorském úřadě. Ten by o činnosti Karla říct mnohem více).

V odtokové části jsme nebádali, zdál se nám tam hluboký – nepřekonatelný sifon. To mohu potvrdit. Když jsem si to chtěl ověřit prosvícením vody ponořenou baterkou (proti vniknutí vody utěsněnou izolační páskou) do jaké hloubky až zasahuje skála sifonu, tak jsem musel doplavat co nejblíže k ponoru. Byli jsme zvyklí plavit se tak, že nakonec jsme se rukama opírali o strop a tlačili člun co nejvíce do vody (i za cenu nabrané vody do člunu a nohou ponořených do vody). To jsem tenkrát použil i na cestě k výtokovému sifonu, a hlavně jsem si chránil karbidku, aby ještě byla nad vodou. Ale zapomenul jsem, že nad člun kouká nafukovací hadice se zátkou s pojistným provázkem. No právě tím provázkem jsem zachytil o nějaký vrap na stropě a najednou se člun vypustil, já jsem potopil karbidku a tma jak v tunelu. Utopit se v sifonu jsem neměl v úmyslu a také jsem nechtěl pozbýt člun a karbidku. Nezbývalo mě nic jiného, než v pravé ruce držet splasklý člun a karbidku, složitě rozsvítit baterku, dát ji do pusy a levou pádlovat zpět proti proudu k Pláži a táhnou to vše ve studené vodě za sebou. Povedlo se k všeobecnému veselí kamarádů na Pláži.

 Ale od té doby jsem k výtoku již neplaval – považoval jsem to za varování. Kdyby se to dověděl Sobol, tak nás do jeskyně již nepustil. Jemu jsme vše na vodě líčili jako nedělní vyjížďku na pramičce po klidné řece.

Obr. 4: Antonín Sobol (1907 – 1977), data na fotografii se vztahují k práci na gymnáziu

 (foto poskytla Alena Hanáková - Gymnázium, Brno, třída Kapitána Jaroše 14).

Po vodě jsme se plavili hlavně v době mrazu – když je venku voda zamrzlá a je malý průtok a nízký stav vody v jeskyni. Někdy na úplném začátku roku 1953 jsem se chtěl podívat, co dělá voda ve Druhé propasti. Šel jsem sám, ostatní se zdrželi někde nahoře. Tak, jak bylo zvykem při sestupování na kluzké hliněné stěně k Pláži, jsem byl skloněn čelem k vydlabaným schodkům, otočen zády k toku a sestoupil až k místu, odkud se na Pláž seskakovalo. Všude bylo naprosté ticho, dokonce ani běžné slabé zurčení vody na pláži nebylo slyšet. Již jsem chtěl skočit, otočil jsem se a strnul. U nohou jsem měl matně se lesknoucí naprosto klidnou plochu hladiny vody, která svrchu z cesty ve Druhé vůbec nebyla vidět. Ono světlo se nějakým způsobem v jeskyni ztrácí. A ta naše světla – v té době, oproti nynějšku, skutečně za nic nestála, tak jsem se o tom možném nebezpečí dověděl, naštěstí, ale až na poslední chvíli. Tak to jsem se podruhé v Barové potmě neutopil a naopak jsem získal vědomost, jak vypadá jeskyně za potopy, kdy zátka vývěru způsobí mohutné vzedmutí hladiny v jeskyni.

Ale po povodni v roce 1953 potok u silnice vyvěral podél stěny skály a původní výtok z jeskyně byl, až na pár žabinců na dně, suchý. Hadina vody odtoku ve Druhé propasti byla podstatně nižší. Rozdíl hladin toku v přítokové a odtokové části byl oproti dřívější době větší. O hodně. V části toku mezi přítokovým sifonem a Pláží jsme se několikráte plavili a naší snahou bylo dostat se za sifon, protože již z dřívějška jsme věděli, prosvícením pod vodou, že plochý sifon přítoku zasahuje do toku velice málo. Dostat se dál se nám s Mirkem Fendrychem povedlo jednou, když voda v korytě skoro netekla a byl veliký výškový rozdíl hladin odtoku a přítoku. Prohloubili jsme lopatami koryto, tak asi o půl metru, a k večeru se již hladiny až na úplně maličký ba maliňoučký průtok vyrovnaly. Potom se nám podařilo nějak prokličkovat poměrně krátkým a malým snížením stropu o kousek dál, než jsme doplavávali dříve. Karbidky jsme nebrali, nebyly ve vodě k ničemu, jen by zavazely. Škvíra byla jen asi 20 cm vysoká, ale tím jsme proplavat uměli. Byl tam opět nízký strop, který ale pro plavbu bohatě stačil, žádný dóm, žádná propast a jen opět takový malý splaz, spíš díra na levém břehu, který při osvětlení baterkou nikam nevedl a navíc, z člunu se tam nedalo snadno vylézt. Na konci toku byl opět, za takovým zvednutím stropu, zdálo se nám, že hluboký sifon. Přesná poloha se z vody, bez orientačních bodů, při slabém kuželu světla baterky a zvláště při nízkém stropu nedá určit. Nám se zdálo, že je to naprosto stejné pokračování toku jako u Pláže, jen o něco kratší. Protože jsme byli mokří, bylo nám zima, bylo pozdě večer a museli jsme odjet do Brna, zlobily nás namočené baterky a protože se nám navíc zdálo, že voda začíná více téci (asi skutečně jen zdání, způsobené tím, že jsme si až nyní uvědomili, že tak maličký průtok vody může být způsoben třeba dočasným zadržením nebo čerpáním vody v horním toku a cesta zpět se nám může náhle uzavřít), tak jsme se rychle vrátili. Protože tam nic nebylo k dalšímu prozkoumávání a protože při další návštěvě Pláže byla v toku daleko vyšší hladina (a po pravdě se nám ani nechtělo zase dvě hodiny, tentokrát asi i zbytečně hloubit dno), tak jsme tady na vodě, kterou jsme již dříve znali, ukončili průzkum.

Pozn. M. Golec: I. Pelčák pronikl s M. Fendrychem až do prostoru mezi Horním jezerem a Křížovým dómem. I. Pelčák hovoří o délce asi 20 m od konce Horního jezera proti proudu. Pravděpodobně zahlédli ústí Červené chodby, do které nevstoupili. Tato byla nalezena a pojmenována až v roku 2011. Do Křížového dómu jim mohlo chybět možná jen 5-10m, ale bezpečně jej nedosáhli. Pohyb v těchto místech je dnes bez čerpadel nemožný, trvalá vodní hladina se nachází podstatně výše.

Pokud vím, tak po nás se snažil sifon obejít průkopem Karel Krčál, se kterým jsme naše zkušenosti o toku několikrát projednávali a kterému jsme řekli, že za sifonem je na stejné straně jeskyňka. Podle kusých zpráv od starších ročníků, se zde o nalezení cesty průkopem pokoušela i původní Sobolova skupina ihned po nalezení Druhé propasti. Po těch tu také zůstaly čluny, které jsme používali my.

O toku jsme se pokoušeli získat informace také tím, že po hladině jsme posílali prkénka se svíčkou a dno jsme si prohlíželi osvětlením potopenou sklenicí (na provázku) s baterií a žárovkou. Tak jsme také měřili hloubku vody. Také jsme pouštěli po toku ponořenou (vyváženou) zavařovací sklenici s baterií a žárovkou do odtokového sifonu, abychom zjistili jak je vlastně ten sifon hluboký. Voda v té době byla křišťálově čistá, dno krásně šedé a hladké s šedými oblázky a kamennými stupni u Pláže, ale jinak rovné.

Karel Krčál se také velice usilovně pokoušel o průzkum potápěním. Jeho snahou bylo naopak proplavat odtokový sifon, protože byl přesvědčen, že směrem ke Krkavčí skále – tedy k výtoku budou velké volné prostory, ve kterých bude chodba, v úrovni nad silnicí a kterou se po odkrytí bude vstupovat do Barové jako nyní do Býčí.

Obr. 5: Podpis K. Krčála ve Skalním zámku v Býčí skále (foto: M. Golec).

Jednou mě pozval domů, bydlel na Francouzské ulici asi č. 34, v rodinném domě, kde měl jeho otec klempířskou dílnu. Ukázal mi rozpracovanou potápěčskou plechovou helmu - kuklu. Byla to taková hranatá krabice na hlavu s plexisklovým okénkem. Mělo to mít funkci potápěčského zvonu, do kterého by vpouštěl vzduch z tlakové láhve a nechal přetlak vzduchu volně pod zvonem unikat. V této době nebyly ještě běžně známy aqalungy. Já jsem ale doma měl něco podobného – německý vojenský dýchací přístroj, bůh suď, k čemu původně sloužil, bylo to takové oblečení horní poloviny těla včetně hlavy. Bylo sešité a ve švech slepené z  pogumované silné tkaniny zevnitř bílé, zvenčí šedé, s velkým nápisem na zádech DKM. V místě obličeje byla vlepena průhledná deska z umělé hmoty – takový lepší celuloid. Ten oděv se oblékal přes hlavu a upínal se u rukávů k pažím ve výšce loktů a v pase širokým gumovým popruhem s přezkou a s jištěním tkanicí. Pod bradou měl hamatné bakelitové šroubení na hadici a seřiditelný vypouštěcí ventil. K tomu patřil hliníkový třícestný ventil, původně podle uchycení měl být asi na řemeni v pase. Měl značení Draeger a nějaké číslo. V tomto ventilu byla vložka z nějaké umělé plstě se seřiditelnou pružinou, snad filtr nebo ochrana proti prudkému zvýšení tlaku. Zařízení nemělo náustek, celé se to plnilo vzduchem jak figurka Michelin. No složité jak autobus. Tak o ten mě uprosil, abych nelhal – odkoupil ho za trošku vadný fotoaparát. K přístroji si sehnal tlakovou láhev na vzduch, asi třílitrovou na 100 atmosfér a já jsem mu dal malou tlakovou láhev také na 100 atmosfér, asi půl litrovou. Láhve si připojil k ventilu, ta malá měla být rezervou. Propojil to na ventil v tom obleku a chtěl se s tím potápět v jeskyních. Venku to fungovalo. Bohužel neznám jak se mu to povedlo ve vodě, jen mi oznámil, že to někde zkouší. Měl problémy s naplněním lahví vzduchem, protože láhve byly z války a měly již prošlý atest. 

Obr. 6-7: Paměťové nákresy I. Pelčáka po 60 letech. Dvě fáze potápěčských přístrojů K. Krčála. Vlevo - plechová helma s vháněným vzduchem pod ní. Vpravo - německý oblek, získaný od I. Pelčáka, úpravený pro láhev se vzduchem (nahoře detaily ventilů).

Pozn. M. Golec: O K. Krčálovi se dodnes traduje legenda, že našel horolezeckou cestu z Barové jeskyně do Býčí skály. Po vejití do Barové jeskyně měl vylézt v Předsíni Býčí skály. Šlo pravděpodobně o žert, postavený na Krčálových výborných lezeckých schopnostech. Do Barové jeskyně vešel se svými druhy, ti se obrátili a vydali do Býčí skály běžnou cestou, oklikou kolem jeskyňářské chaty. Mezitím K. Krčál nepozorovaně vyběhl ven z Barové jeskyně, proběhl kolem Modrého rysu, vlezl do Předsíně Býčí skály přechodem přes Velký traverz do skalního okna, tím vylezl do vnitřní plošiny nad vstupy do Býčí skály. Vše stihl v plánovaném limitu. Užaslým kamarádům pak dolů do Předsíně zamával. Druhá varianta této legendy vypráví o průchodu z Böhlerovy chodby do Předsíně - "Centrálu" (vypráví Jiří Svozil st.).

 I. Pelčák pokračuje: V té době jsem už byl na Technice, nebyl čas – bylo moc učení a také jsem se zadíval do jedné dívčiny, tak prakticky od roku 1955 jsem již nikdy v Barové nebyl a zbyly mi na ni jen pěkné vzpomínky.

 Zajisté ale něco o Barové sdělí i moji přátelé, spolužáci a také jeskyňáři, účastníci našich výprav pod zem ing. Vladimír Dvořák a ing. Ctibor Seidl. Ten, se kterým jsem byl v Barové nejčastěji a prožil všechny peripetie – RNDr. Miroslav Fendrych, žel zemřel před dvěma lety na infarkt. A Karel Krčál již také dlouho není s námi (zemřel v Tatrách roku 1962). Tak na ně alespoň vzpomeňme. Ale hlavně s úctou vzpomeňme na profesora RNDr. Antonína Sobola, bez kterého by – v té době – nebyla Barová jeskyně.

A ještě něco k Býčí skále. V té době s námi jeskyňáři z Býčí vůbec nechtěli mluvit. Oni byli speleologové ve známé velké jeskyni a my jen nějací amatéři v malé díře, která je navíc v odtoku jejich podzemní řeky. Škoda, byli bychom se rádi k nim podívali do Býčí a kamarádsky je provedli i tou naší Barovou.  (No stejně si ale Barovou někdy sami prolezli, to nevadí). Doufám, že nyní již je to jiné a vzájemně jsou si z Býčí i z Barové přátelé.

V Tišnově dne 28. února 2014 (rozhovor, úprava textu a obrázků, poznámky) Martin Golec