Šenkův sifon, dnes notoricky známé místo Býčí skály, představuje historický předěl mezi od pradávna známou Starou Býčí skálou a - vzhledef k exponenciálnímu průběhu křivky času - nedávno objevenou Novou Býčí skálou (obr. 1 a 2). Sifon je nazván po Aloisu Šenkovi (Schenkovi), lichtensteinském lesníkovi z hájenky v Josefově, který se jej pokusil prozkoumat a překonat na voru poprvé v r. 1888 a podruhé v r. 1889 (Absolon 1970- 2, 165).

Obr. 1. Mapa Staré a Nové Býčí skála za normálního vodního stavu (na základě mapy K. Feitla z r. 1921, doplnil R. Burkhardt 1951). Fig. 1. Map of the Old and New Bull Rock Cave at a normal hydrographical situation (normal water level).

Důležité je Absolonovo sdělení, že Šenk i jeho předchůdce, "bývalý havíř z Josefova jménem Touchýn" v r. 1880, podnikli své bezvýsledné pokusy "za velmi nízkého vodního stavu".  Za předpokladu, že Absolon míní velmi nízký vodní stav v Šenkově sifonu a nikoliv na Jedovnickém potoce, co a kde byl referenční bod-kóta?  O co se průzkumníci opírali aby, byť na relativní bázi, rozlišili mezi "nízkým" a "vysokým" vodním stavem v sifonu?  Absolon dále píše, "Za nejnižšího vodního stavu (kdy?) byla nalezena (kým?) prostora v sifonu o délce 14 a šířce 6 m, jež ale dále pokračuje, jak zjistil již Wankel r. 1871."

Před Šenkem a po Šenkovi se o totéž pokoušeli mnozí jiní.  O Šenkově sifonu, tehdy tak ještě nenazývaném, se zmiňuje již Hertod von Todtenfeld (1669).  V kapitole nazvané "Aliae cryptae descriptio non procul Wranowio" Hertod píše, že v sifonu žili pstruzi.  Na základě znalosti dnešní Býčí skály lze předpokládat, že se do sifonu dostali při přelivu vod Jedovnického potoka z Nové Býčí skály při některé z předcházejících povodní.  Zajímavá je informace o vodě, která stávala ve vchodu do jeskyně (původním, pozn. aut.), takže jen za sucha se mohlo do jeskyně vniknouti.

Další zpráva o sifonu pochází z pera Andrého (1804a, b): "Dalšímu postupu vpřed zde brání nádržka s nejčistší vodou, skály zde klesají až na několik málo stop nad vodní hladinu (1 stopa = 0.316 m), a tak je možno se tedy dostat ještě o malou vzdálenost dopředu jedině člunem, v němž je nutno sedět sehnutě. To se stalo poprvé před pěti léty (t.j. roku 1799, pozn. aut,) na podnět a na slavnosti pana starohraběte Františka Huga Salma, ve společnosti jeho a nynějšího zahradníka universitní botanické zahrady ve Vídni, pana Schotta, jsem se já plavil po tomto malém podzemním jezírku. Má sice jen několik sáhů v průměru a do hloubky (1 sáh český = 1, 778 m, 1 sáh rakouský = 1, 896 m), ale nedá se projet bez nebezpečí malému kymácejícímu se plavidlu, které se jen samotné musí prodírat nízkou rozsedlinou skály, která jej přikrývá jako záclona, poněvadž při převrácení by měla záchrana vlastní obtiže, kvůli místu. Je kolem dokola překryto uzavřenou vápencovou klenbou". - etc. (překlad z němčiny, in Burkhardt - Zedníček 1951-1955; Golec 2012a, c).

Andrého zprávy se zřejmě zmocnily vídeňské noviny Allgemaine Theaterzeitung und Originalblatt etc. z r. 1835 (ročník 28, č. 14 a 19), které mylně udávají rok plavby jako 1801, jako Salmova spoluplavce pouze Andrého a navíc dodávají, že plavci se nemohli dostat daleko pro vysoký stav vody a z tohoto důvodu nemohli projet pod skalní stěnou na loďce, zatímco při nízkém stavu a na nízkém plavidle lze dosáhnout dalších jeskyní (Golec 2012a).

Zde opět narážíme na termíny "vysoký" a "nízký" vodní stav a na stejnou otázku: co bylo referenčním bodem? A na stejnou zmínku o dalších jeskyních - podle autora této analýzy o další komoře sifonu, nikoliv o Nové Býčí skále. Z Andrého zprávy jasně vyplývá, že plavci se projížděli pouze po malém jezírku v přední, jižní části sifonu. Dodatek o dalších jeskyních patrně pochází z ústního podání.

O Býčí skále a Šenkovu sifonu dále píší Gregor (Řehoř) Wolny a Albin Heinrich (in Burkhardt - Zedníček 1951-1955; Burkhardt 1958; také Golec 2012c) s tím, že lze na plavidle podplouti strop, sklánějící se až na dva střevíce k hladině (1 střevíc = 1 stopa = 0,316 m), a vniknouti do jiné jeskyně. Touto "jinou jeskyní" bylo ovšem míněno jezírko před vlastním sifonem, a nikoliv břehy Nové Býčí skály, upozorňují Burkhardt a Zedniček. Wolny a Heinrich osobně Býčí skálu nenavštívili a svá vyprávění zřejmě postavili na Andrého sdělení.

Obr. 2. Detail: Šenkův sifon a okolí, podle nivelací Speleologického klubu v Brně z r. 1950-1951. Autorův archív (in Burkhardt - Zedníček 1951-1955). Fig. 2. Schenk's siphon and area according to levelling by the Speleological Club in Brno in 1950-1951.

Vladimír Šebeček, v příspěvku nazvaném "Záhada Šenkova sifonu" (Kniha návštěv na těchto stránkách), věnuje pozornost cestopisu Miroslava Jozefa Hurbana "Cesta Slováka k slovanským bratom na Morave a v Čechách 1839".  V Hurbanově popisu Býčí skály je pasáž, v Šebečkově citaci, "Išli sme päťsto alebo aj viac krokov a ocitli sme sa na konci pri malom rybníku.  Ale za rybníkom čierna diera znova otvárala svoju strašnú tlamu.  Keď sme do nej zakričali, pozorovali sme, že diera sa musí tiahnuť do nesmiernej vzdialenosti.  Aj pokusy už sa robili, či by se nedal jej rozsah vypátrať a preskúmať, k čomu poskytoval nádej dosť hlboký rybník, po ktorom by sa dalo do vnútra plavať.  Ale všetko bolo márne, lebo len čo sa loďkou prejede asi na pätnásť krokov do jaskyne, už zatarasuje ohromná skala ďalší priechod.  Z oboch strán sú sice malé medzery, ale nimi sa vôbec nedá prejísť." (Pozn. Burkhardt a Zedníček, op. cit., uvádějí první datum Hurbanovy publikace cestopisu jako r. 1841).

Martin Golec (2010a, 2012c) přetiskuje českou transkripci Hurbanova cestopisu, kterou vydalo Nakľadatelstvo slovenského východu, Žilina-Košice, 1929, str. 72-74, pod názvem "Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839".  V této publikaci je předmětná část Býčí skály popsána následovně: "Bylať to téměř celá veliká rodina (průvodců, pozn. aut.) jenž se s námi do chladné, temné, mokré, dlouhé jeskyně ubírala. Dlouho jsme šli, co já nemohl jsem rozeznati ničeho; jako noc černá díra tato budila ve mně myšlenky podivné.  Pět set neb i více kroků jsme šli a nalezli jsme se na konci při malém rybníku.  Za rybníkem ale tím opět otevírala strašnou svou tlamu černá díra; křičíce do ní, zaznamenali jsme, že v nesmírnou dalekost se díra ta táhnouti musí.  Bylyť již také zkoušky učiněny, zdali by se bytost její vypátrati a vyzkoušeti nedala; nebo k jistým resultátům poskytoval naděje dosti hluboký rybník, nímž by se do vnitřku plaviti dalo.  Avšak vše nadarmo, nebo sotva že se asi patnácte kroků a s loďkou proniklo v jeskyni, tu ohromná skála zamezuje další průchod.  S obou stran jsou malé mezery, nimiž ale naskrze projíti nelze."

Dále, "Dlevše tu po delší čas, rozhleděli jsme se tak, že jsme mohli rozeznati předměty tu patrné, zvláště pak vysokost nesmírnou, - na způsob ohromného komína černou a do výšky vstupující -, kterou žena vycházející do možné výše jiskřící a plápolavou třískou ozařovala."

Jak interpretovat Hurbanův popis? Cesta hlavní chodbou Staré Býčí skály, přes Předsíň po Šenkův sifon, je cca. 350 m dlouhá (obr. 1).  Normální krok dospělého muže má průměrnou délku 0,65 m.  Hurbanem uvedených 500 kroků by jej zavedlo cca. 325 m do jeskyně, tedy cca. 30 m před Šenkův sifon.  Autor soudí, ve smyslu Hurbanova sdělení "Pět set neb i více kroků etc.", že to bylo spíše těch více než 500 kroků - vzhledem k charakteru jeskyně a prohlídky ("Dlouho jsme šli, co já nemohl jsem rozeznati ničeho") za svitu loučí, byly kratší než 65 cm.  Navíc, Hurban a jeho společníci určitě kroky nepočítali (Hurban je pouze odhadl) a nekráčeli přímou a nejkratší cestou k sifonu.

Důležitá je zmínka "... zvláště pak vysokost nesmírnou, - na způsob ohromného komína černou a do výšky vstupující - etc."  Z tohoto výroku je naprosto zřemé, že Hurban a spol. dosáhli Obřího komínu (obr. 1), od jehož ústí do jeskyně zbývá k Šenkovu sifonu pouhých 60 m, tedy 92 kroků.  Z následujících řádků vyplývá, že dosáhli břehu sifonu.  Zde se však mění styl Hurbanova popisu, přechází z rodu činného do rodu trpného: "Bylyť již také zkoušky učiněny, etc."  Je tedy zřejmé, že Hurban a jeho výprava sifonem nepronikli a ani se o to nepokoušeli; a jeho zmínka o pokusech o proniknutí s loďkou patnácte kroků (9-10 m) pramení z vyprávění jeho průvodců.

V časopisu Československý kras, ročník 1949, uveřejnil Josef Skutil krátkou zprávu v níž se zmiňuje o článku jistého Hanuše K. - podle Skutila se pravděpodobně jedná o "otce české geologie" Jana Krejčího - který otiskl první souvislý český popis našeho Krasu v publikaci "Pautník" Karla Vladimíra Zapa, II, 1847 (Skutil 1949).  [Autorova poznámka: Johann Krejčí 28. 2. 1825 - 1. 8. 1887, je autorem první české učebnice geologie (1860; 2. vydání 1877), s názvem Geologie čili nauka o tvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny československé.]

Hned pod Skutilovou zprávou je otištěn článek Antonína Bočka, "Dosud neznámá zpráva o Nové Býčí skále" (Boček 1949).  Boček se odvolává na Skutilovu zprávu a z pojednání Hanuše K. (1847), odstavce o Býčí skále, uvádí: "Obrowské skalnaté slaupy obstupují bránu jeskyně, která jako umělau rukau wyklenuta jest.  Pochodněmi opatřeni pustíme se do wnitřku této swatyně.  Střídá se několik welkých a malých síní podiwných rozměrů; kapaliny běloskwaucí wisí se stropu dolů, swětlo pochodní se o ně odráží a někdy se podobá, jakoby strop hwězdami poset byl.  Konečně zastaví naše kroky hluboké jezero, naplněné čistau a studenau wodau.  Strop nad jezerem spauští se na některých místech skoro až ku hladině jezera, wstaupíme do lodičky, sehneme se a za chwíli octneme se na druhém břehu opět we weliké a wysoké jeskyni, z kteréž několik chodeb dále wede a bezpochyby tuto jeskyni s jinými spojuje.  Než bylo by odwážliwé pauštět se příliš daleko do těchto podzemních labyrintů.  Wrátíme se tedy na bílý den."

Boček pokračuje úvahou, "Z tohoto líčení nás zajímá zejména zmímka o tom, že by se tehdy (bez odčerpání Býčího jezera (Bočkův název Šenkova sifonu, pozn. aut.) na určitou hloubku) bylo mohlo toto sifonovité jezero loďkou přeplouti až k protějšímu břehu a pokračovati ve velkých prostorách Nové Býčí skály do neurčité vzdálenosti v prohlídce jeskyně.  Není-li toto líčení Hanuše K. pouhým ohlasem četných lidových zvěstí, stáli bychom tak před překvapujícím, nám dosud neznámým faktem, že více než před 102 lety byly prostory za Býčím sifonem veřejnosti již známy a přístupny."

Dále, "Leč této doměnce se staví v cestu fakt, že nejnápadnější jev v této nové jeskyni, tekoucí podzemní potok Jedovnický, ušel pozornosti a popisu se strany autora!  Aktivní podzemní řečiště v našich jeskyních, k tomu ještě v takové síle a rozměrech, jako tomu je v Nové Býčí skále, bylo pro tehdejší dobu zjevem neobvyklým a vzácným, a nebylo by jistě ušlo ničí pozornosti, tím méně autora tak podrobného topografického popisu, jak jím byl zmíněný Hanuš K. Taktéž postrádáme v jeho líčení prostor Nové Býčí skály, že návštěvník této části jeskyně musí tekoucí podzemní Jedovnický potok na třech místech přebroditi a že na konci svojí pouti stojí opět před sifonem (dnešní "Vtokový sifon" (Boček míní Přítokový sifon, dnes Sifon dřiny, pozn. aut.), kde se právě intensivně pracuje na jeho překonání a dalším proniknutí do dosud neznámých prostor směrem k Hugonovým jeskyním a k Rudickému propadání), který tehdy tak, jako i nyní, nebylo lze překročiti bez použití komplikovaných technických prostředků."

Na konci článku Boček píše, "O těchto jevech není v uvedeném článku nikde nejmenší zmínky nebo náznaku, takže musíme míti za to, že popis proniknutí přes Býčí sifon a dosažení protějšího břehu s návštěvou dnešní Nové Býčí skály byl buď výplodem fantasie autora, nebo referát, upravený bona fide podle lidových zvěstí a tradice ze starší doby, kdy se přání stalo namnoze otcem myšlenky."

Autor této analýzy souhlasí s Bočkovými vývody.  Za předpokladu, že Hanuš K. prošel celou hlavní chodbou Staré Býčí skály (cca. 350 m) až k Šenkovu sifonu a ten přeplul, proč by najednou viděl další pokračování jako nebezpečné a napsal, "Než bylo by odwážliwé pauštět se příliš daleko do těchto podzemních labyrintů."?  Odvážlivé bylo projít v té době Starou Býčí skálou a ještě více odvážlivější plout po hladině Šenkova sifonu na primitivním plavidle!  Dále, "... octneme se na druhém břehu opět we weliké a wysoké jeskyni, z kteréž několik chodeb dále wede a bezpochyby tuto jeskyni s jinými spojuje."  Prostora na druhém břehu sifonu není zrovna jeskyní, kterou lze popsat jako velikou a vysokou.  A dokud nenarazíme na Mořské oko a Kaňony, tak nemůžeme hovořit o několika chodbách, které z této jeskyně dále vedou.  Navíc, už z Rozvodí je slyšet šumot Jedovnického potoka.  Několik chodeb, které dále vedou, najdeme spíše na začátku Staré Býčí skály - Severní odbočku a Švédskou věž, Jižní odbočku a Böhlerovu chodbu.  Autor vidí pouze dva logické závěry:

(1) Hanuš K. prošel hlavní chodbou Staré Býčí skály až k Šenkovu sifonu.  Zmínka o přeplutí sifonu a jeskyni za sifonem je pak ideovou nádstavbou, produktem přání, snad postavená na Hurbanově cestopisu, historkách z lidového podání či, chceme-li, fantazií.

(2) Hanušem K. zmíněné jezero je nějakou vodní nádrží ve Staré Býčí skále, mezi vchodem a Šenkovým sifonem, dočasným pozůstatkem povodňového průtahu.  Tato interpretace bude diskutována dále.

Martin Kříž navštívil Býčí skálu poprvé jako Davorin Kříž Líšeňský v r. 1864.  Ve své první práci, vydané téhož roku (Kříž 1864), se držel popisu svých předchůdců.  V práci z roku 1878 Kříž publikuje polygonový tah Starou Býčí skálou podle vlastního měření.  Jeho plán jeskyně z r. 1892 je daleko schematičtější, průběh hlavní chodby je narovnán, téměř lineární.  Ve spisu z r. 1892 (viz Golec 2012b) uvádí, že hladina sifonu se nachází o více než 3 m nad hladinou venku tekoucího Křtinského potoka a rozhodně s tímto potokem nesouvisí.  Kříž dále píše, že Šenk proniknul na voru po hladině sifonu do vzdálenosti 46 m, ale neproplul jej (dtto Bock 1905-1907).  Kříž se též zmiňuje, že v r. 1864 v sifonu "byla hladina o 3 m níže".  Hned se naskýtá otázka: vůči čemu - vůči stavu v r. 1878 nebo1892?  Martin Golec, na základě vlastního překladu Křížova německého textu, uvažuje: "Velmi zajímavé je zakreslení oblasti Šenkova sifonu na mapě (Křížově, pozn. aut.).  Podle polohy odbočky Prst a zakreslené vodní hladiny nacházíme vodní plochu tak o deset metrů blíže východu (východu z jeskyně, pozn. aut.) než by tomu bylo dnes. V průběhu posledních 200 roků opravdu došlo k značné sedimentaci při povodních a určitě k tomu přispělo sestřelování skály od roku 1913 kolegy z VdT.  Délka 46 m, kterou naměřil Alois Šenk tak může opravdu odpovídat skutečnosti.  Tento fakt unikl těm (e.g. Absolon, op. cit., pozn. aut.), kteří Šenkovo měření považovali za nemožné díky délce dnešního sifonu."

V následujícím textu se autor opírá o nivelace provedené Speleologickým klubem (SK) v Brně v letech 1950-1951 (obr. 1 a 2) v baltském systému (vyrovnání na průměrnou hladinu Baltického moře-Baltu).  Nadmořské výšky (kóty) uváděné SK se lokálně liší od výšek uvedených v mapě Býčí skály z r. 1997 (Správce 2000).  Rozdíl se pohybuje od ± 0,5 m až do cca. 2,2 m.  Typickým příkladem je rozvodí V hlínách ve Staré Býčí skále, cca. 15 m na JZ od ústí Prstu. SK udává cca. 311,3 m (průměr ze dvou kót, 311,563 m a 311,077 m), mapa z r. 1997 cca. 313 m (nejvyšší bod těsně na JZ od Prstu). Kříž (1982), který použil systému jaderského (vyrovnání na průměrnou hladinu Jaderského moře-Jadranu), uvádí výšku cca. 313,5 m n. m. Vertikální rozdíl mezi oběma systémy je 0,35 m (Balt je vyšší o 0,35357 m) a pro účely této studie jej při srovnávání SK a Křížových nivelací není třeba brát v úvahu.  Rozdíl 2,2 m v nadmořské výšce rozvodí V hlínách by bylo možné vysvětlit přechodnou akumulací sedimentů po povodni r. 1883 (Kříž) a transpozicí Křížovy kóty do mapy z r. 1997.

Délka Šenkova sifonu, specificky délka vodní hladiny v sifonu, závisí na vodním stavu.  Zasahovala-li hladina sifonu až k Prstu, jak uvažuje Golec, tedy ke kótě cca. 311,3 m n. m. (obr. 2), byla délka hladiny cca. 65 m a Šenk mohl teoreticky proplout do uvedené vzdálenosti 46 m, tedy nějakých 20 m před dnešní Kapli.  Prakticky by to však nedovolila konfigurace tehdejšího, přírodního skalního stropu. Takový vodní stav je kritický: v této úrovni dochází k přelivu vod ze sifonu do hlavní chodby Staré Býčí skály. Při normální ustálené hladině u 308.5 m n. m. (kóta Rozvodí v Nové Býčí skále) by Šenk doplul cca. 15 m před Kapli, ale i to nebylo kvůli konfiguraci stropu možné. Absolon však výslovně uvádí velmi nízký vodní stav. Pokud by tento stav odpovídal "normální splavné hladině" jak ji známe po r. 1920 (obr. 1, 2) a obzvláště v letech 1947-1976 (max. 306 m n. m.), pak by 46 m Šenka zavedlo těsně pod Rozvodí v Nové Býčí skále, což se však nestalo. Při této úrovni udržované čerpáním je hladina splavná pouze po r. 1920, po odstřelení stropu. Autorovi není známo z jakých informací Kříž a Bock vycházeli, ale zmíněný průnik 46 m je přinejmenším pochybný.

Kříž (1892) uvádí hladinu tehdy jistě nečerpaného Šenkova sifonu při 309,2 m n. m., tedy 0,7 m nad Rozvodím v Nové Býčí skále (308,5 m n. m.), a hloubku při jižním břehu 5 m, 305,2 m n. m.  Burkhardt a Zedníček (1951-1955) píší o vodních čarách ve výši asi 3 m nad hladinou s tím, že až tam sahala voda před částečným odčerpáním sifonu v r. 1947.  Vezmeme-li v úvahu kótu Rozvodí 308,5 m, pak se dostáváme k úrovni 311,5 m n. m, tedy prakticky do úrovně rozvodí V hlínách.

Vladimír Šebeček, ve výše citovaném příspěvku "Záhada Šenkova sifonu" se také zmiňuje o popisu Býčí skály v málo známém turistickém průvodci z r. 1894, Cesty po Moravě, od jistého V. F. Černíka. Moravským jeskyním průvodce věnuje téměř třicet stran. Černíkův popis Býčí skály není nic jiného než doslovně opsaný článek Hanuše K. z r. 1847, bez udání originálního pramene, a tudíž jej není třeba komentovat.

Další epochu průzkumu Šenkova sifonu zahájili členové německého spolku VdT-GfH (Verein der deutschen Touristen in Brünn, Gruppe für Höhlenforschung) pod vedením Günthera Nouackha v r. 1912 (Pokorný - Koudelka 2012).  První potapěčský sestup do sifonu a jeho průzkum provedl G. Nouackh (obr. 3 a 4).  Nalezl další pokračování, ale nemohl jím proniknout.  Krátce potom byly v sifonu zahájeny vrtací a trhací práce (obr. 5 a 6). Ty však byly přerušeny vypuknutím I. světové války.  Hned po válce bylo bádání obnoveno.  Kombinace čerpání sifonu a dalších odstřelů stropu vedly k jeho překonání a dne 7. listopadu 1920 k objevu Nové Býčí skály, konkretně její hlavní chodby s aktivním tokem Jedovnického potoka, až po Přítokový sifon (Anonymus 1920; Šebeček 2010).  Dne 21. listopadu byl dokončen základní průzkum včetně objevu Kaňonů až po odtokový sifon u Hlinitých síní.  Jeskyni Býčí skála v celém tehdy známém rozsahu zmapovali K. Matzialek a K. Feitl. Obr. 7 a 8 ukazují části Šenkova sifonu v letech 1920-1927.

Obr. 3. Přední část Šenkova sifonu v původním stavu r. 1912, před zahájením trhacích prací (in Šebeček, 2007). Na fotografii je vidět již navrtanou, ale ještě neodstřelenou stropní kulisu ("záclonu" v transkripci Andrého) ve vstupní (jižní) části sifonu.

Fig. 3. Front (entrance) part of the Schenk's siphon in 1912, before blasting.

Obr. 4. Zanoření potápěče G. Nouackha do Šenkova sifonu v r. 1912 (in Šebeček 2007). (vlevo). Fig. 4. Diver G. Nouackh in the Schenk's siphon in 1912. (left).

Obr. 5. Vrtací a trhací práce - přibírka stropů - v Šenkově sifonu v r. 1912 (in Šebeček 2007). V přední části záběru je vidět již sestřelenou část stropu. (vpravo). Fig. 5. Blasting - ripping of the roof - of the Schenk's siphon in 1912. (right).

Obr. 6. Vrtací a trhací práce v Šenkově sifonu r. 1912 - pokračování (in Šebeček 2007).

Fig. 6. Blasting of the roof, continued.

Členové VdT-GfH se později pokusili razit štolu v Přítokovém sifonu při hladině potoka, ale po krátkém zálomu dílo opustili.  Z jeskyně odstranili technickou výbavu a r. 1922 z Býčí skály definitivně odešli. Podle Vladimíra Šebečka (osobní sdělení) byla příčinou zastavení prací a jejich odchodu nová situace po r. 1918. Celková pozice brněnských Němců byla oslabena.  Původní majitelé jeskyně Lichtensteinové přišli o většinu svých pozemků.  Lesy kolem Býčí skály byly převedeny pod nově vzniklou Vysokou školu zemědělskou v Brně.  Byla to snad neopodstatněná obava ze zabavení strojů a materiálu a možná, že i sponzoři z německých průmyslových podniků naléhali na vrácení zapůjčeného zařízení. Nelze také vyloučit zákulisní machinace Karla Absolona, který "konkurenci" VdT na Býčí skále nepřál. Pozdější povodeň (1927) naplnila Šenkův sifon do původního stavu, Nová Býčí skála se stala opět nepřístupnou a v celé jeskyni zavládl na čtvrt století speleologický klid.

Teprve po II. světové válce, po založení brněnského Speleologického klubu (r. 1945), byl průzkum Býčí skály obnoven.  Členové klubu vypracovali projekt, podle něhož byla 1. února 1947 čerpáním snížena hladina Šenkova sifonu a tak znovuzpřístupněna Nová Býčí skála. Krátce potom byla do jeskyně zavedena elektrická energie a do sifonu umístěno čerpadlo, které udržovalo hladinu na splavné úrovni (Burkhardt, Zedníček, 1951-1955).  Od r. 1947 po současnost se vodní stav v Šenkově sifonu pohybuje od kritického (povodňového, kdy dochází k přelivu do hlavní chodby směrem ke vchodu, e.g. r. 1972) do bezvodého, kdy je sifon zcela vyčerpán a průchodný "suchou nohou" (e.g. Dny otevřených dveří v květnu 2012).

Obr. 7. Částečně vyčerpaný Šenkův sifon v letech 1920-1927. Foto archív Moravského zemského muzea (in Golec 2010a).

Fig. 7. Partly emptied (pumped-out) Schenk's siphon in 1920-1927.

Obr. 8. Částečně vyčerpaný a přemostěný Šenkův sifon v letech 1920-1927. Foto archív Moravského zemského muzea (in Golec 2010a).

Fig. 8. Partly pumped-out and bridged Schenk's siphon in 1920-1927.

*****

Nyní se dostáváme k několika stěžejním otázkám:

(1) Jak vypadala hydrografie Staré Býčí skály a Šenkova sifonu během posledních 200 či 250 let?

(2) Bylo možné, aby během tohoto časového intervalu se přirozeným odtokem snížila hladina Šenkova sifonu natolik, aby bylo možné dosáhnout Nové Býčí skály?

(3) Bylo možné, aby během tohoto časového intervalu vznikla ve Staré Býčí skále jiná vodní nádrž, kterou bylo nutné překonat na plavidle?

Jak vypadala Býčí skála před sto, dvěma sty či 250 lety, nebereme-li v úvahu anthropogenní zásahy? Co se rozměrů chodeb a morfologie skalních stěn týče, stejně jako dnes.  Chemické rozbory vod vyvěrajících v krasových pramenech-vývěrech v lomu u Josefova (Burkhardt 1953a; Demek 1962) ukazují, že z krasového povodí Jedovnického potoka od Rudického propadání po vývěry v Josefově je ročně odnášeno cca. 100 t (49.5 m³) rozpuštěného vápence ročně (orientační data). Takový úbytek vápencové masy však nelze na škále století pozorovat. Pro srovnání, Punkva u vývěru Tunel ročně odnáší cca. 1620 t (600 m³) rozpuštěného vápence ročně (Gregor 1975, nepublikovaná data).

Co se týče konfigurace sedimentární výplně, je situace jiná. Ta během posledních 250 let prodělala řadu změn, zejména v důsledku povodňových průtahů. Generelně lze říci, že ve vzestupné fázi povodní dochází k erozi sedimentů a v sestupné fázi k jejich akumulaci. Za "normálních", t.j. nepovodňových vodních stavů, když opomeneme anthropogenní zásahy v posledních dvou dekádách (čerpání, napouštění, hydraulická těžba, etc.), je hydrografie Staré Býčí skály jednoduchá (obr. 1).  Jedinou permanentní nádrží je Šenkův sifon.  Semi-permantní nádrží je Kouzelná voda naproti Obřího komínu, vyživovaná autogenními, skapovými vodami (I. tůň, Burkhardt - Zedníček 1951-1955). Další, malá a občasná nádržka bývala u Mapy republiky (II. tůň, Burkhardt - Zedníček, op. cit.). O Kouzelné vodě Kříž (1892, in Golec 2012c) poznamenává, že v přirozené podobě, před r. 1792, se rozlévala po celé chodbě a znemožňovala průchod jeskyní a vytvářela až 2 m hluboké jezírko. Po anthropogenní úpravě zmíněného roku byl zjednán pohodlný průchod i v době většího nashromáždění vody.  Další nádrží bývalo občasné jezírko v dolním vchodu, které se tvořilo za jarního tání a v době dešťů a díky němuž byla jeskyně špatně přístupná (Hertod von Todtenfeld, CH. K. André, M. Kříž, M. Golec, op. cit.). Lze se tedy domnívat, že alespoň před r. 1792 existovaly ve Staré Býčí skále ještě před Šenkovým sifonem dvě vodní nádrže, které bylo nutné překonat na plavidle.

Jediný povodňový průtah Jedovnického potoka Býčí skálou a Rudickým propadáním, který byl celistvě a odborně zdokumentován, je průtah z 23. července 1972 (Burkhardt - Gregor - Novák 1972; Burkhardt - Gregor - Chaloupka 1973; Burkhardt 1974; Burkhardt - Gregor - Hypr 1975).  Byl důsledkem noční bouře a abnomální atmosférické srážky u Jedovnic a Křtin. Srážkové maximum v Josefově - součet srážek z 22. a 23. 7. - dosáhlo 89 mm (obr. 9).

Obr. 9. Mapa izohyet srážkové anomálie 22. - 23. 7. 1972 v povodí Jedovnického a Křtinského potoka. R. Burkhardt, V. A. Gregor, 1972 (autorův archív, publikováno in Burkhardt 1974).

Fig. 9. Map of isohyets of the anomalous precipitation during 22. - 23. 7. 1972 in the drainage area of the Jedovnice and Křtiny creeks. Precipitanion data in milimeters.

Průtokové maximum prošlo od Jedovnic a Rudického propadání přes Býčí a Krkavčí skálu do vývěrů v Josefově během 2 - 4 hodin. Maximální průtočné množství před Rudickým propadáním dosáhlo 9 m³/s a pod josefovskými vyvěračkami 8,5 m³/s; dalších 0,25 m³/s (250 l/s) vyvěralo ze vchodů Býčí skály. Jeskyně byla ze dvou třetin neprůchodná (obr. 10).

Obr. 10. Býčí skála - hydrografická situace dne 23. 7. 1972. R. Burkhardt, V. A. Gregor 1972 (autorův archív, publikováno in Burkhardt 1974). Vysvětlivky: 1-suché prostory; 2-bystřinný tok, Q ~ 0.25 m³/s; 3-říční tok, čísla udávají hloubku v metrech; 4- povodňové sifony (celkem 5); 5-vodní nádrže za normálního vodního stavu; 6-tlaková vodní hladina ve stropních dutinách, až 1,3 atm. (1,34 kg/cm², 132 kPa (N/m²); 7-nově vytvořené erozní zářezy až 2 m hluboké; 8-nové akumulace fluviálních štěrkopísků; 9-vodní objem a hladina Šenkova sifonu při splavné hladině u 305,5 m n. m.; 10-vodní objem a hladina Šenkova sifonu po povodni, při ustálené hladině u 308,5 m n. m.; 11-objem a hladina vzdutých vod při povodňovém maximu. R. Burkhardt, V. A. Gregor, 1972 (autorův archív, publikováno in Burkhardt, 1974).

Fig. 10. The Bull Rock Cave - hydrographical situation on July 23rd, 1972. Explanatory notes: 1-dry rooms; 2-torrential flow, Q ~ 0.25 m³/s; 3-river flow, depth in meters; 4-siphons formed during the flood; 5-water reservoirs ("lakelets") existing at a normal hydrographical situation; 6-water surface under pressure due to air trapped in enclosed roof cavities, up to 1.3 atm. (1.34 kg/cm², 132 kPa (N/m²)); 7-newly formed erosional cuts up to 2 m deep; 8-new accumulations of fluvial sediments, mostly sandy gravel; 9-water volume and water surface of Schenk's siphon at navigable level 305.5 m a.s.l.; 10-water volume and water surface of Schenk's siphon after the flood, at a naturally stabilized level 308.5 m a.s.l.; 11-volume and water level at flood culmination.

V Nové Býčí skále vystoupila povodňová hladina až 6 m nad normál. Ve Velké síni došlo k silné erozi sedimentů a transportu, a v chodbách Kaňony k akumulaci. Hladina vody v Šenkově sifonu dosáhla nadkritické výše a vody Jedovnického potaka se vylily do Staré Býčí skály. Bystřinný tok ve Staré Býčí skále zaplavil Kouzelnou vodu a vyvolal silnou erozi v úseku hlavní chodby mezi Severní a Jižní odbočkou (obr. 10).

Obr. 11. Graf závislosti výšky hladiny Šenkova sifonu na množství vyčerpané vody na konci září 1972. a-ustálená hladina při 308,5 m n. m., b-nejvyšší splavná hladina při 306 m n. m. R. Burkhardt, V. A. Gregor 1972 (autorův archív, publikováno in Burkhardt 1974).

Fig. 11. Relationship between volume of pumped-out water and decrease of water level in the Schenk's siphon in September 1972. a-naturally stabilized water level at 308.5 m a.s.l. b-highest navigable water level at 306 m a.s.l.

Graf na obr. 11 zobrazuje průběh čerpání Šenkova sifonu po povodni, během posledního záříjového týdne 1972. Po celkem 132 hod čerpání byla snížena hladina sifonu o 2,5 m, z ustálené při kótě 308,5 m n. m. k nejvyšší splavné při kótě 306 m n. m.  Celkem bylo odčerpáno 475,2 m³ vody.  Graf na obr. 12 ukazuje vztah průtoků na Jedovnickém potoce a hydrografických jevů v Býčí skále.

Obr. 12. Vztah mezi průtoky a hydrologickými jevy na Jedovnickém potoce a v Býčí skále. Průtoky (Q) jsou vztaženy k vývěrům v Josefově. R. Burkhardt, V. A. Gregor 1972 (autorův archív, publikováno in Burkhardt 1974).

Fig. 12. Jedovnice Creek and Bull Rock Cave: relationship between flow rate (Q) and hydrological phenomena. Flow rate is related/refers to springs-outlets at the village of Josefov. Explanatory notes: from the top, line 1-logaritmic scale of flow rate Q in l/s; line 2-theoretical classification of flow rates according to Iszkowsky (in Burkhardt 1953b); line 3-actual flow rate, estimated (upper scale) and measured (lower scale); line 4-velocity of underground flow (cm/s); line 5-frequency of high flood events (yrs.); line 6-water level at the beginning of the passage Kaňony (Canyons, vide Fig. 1 and 2); graph/schema at bottom-function of the Josefov springs I and II, flow through the Mořské oko (Eye of the Sea, vide Fig. 1 and 2) and flow through the main passage of the Old Bull Rock Cave.

Předchozí dvě povodně proběhly v r. 1883 a 1927. O povodni z 19. - 21. června 1883 se zmiňuje Kříž (1892; in Golec 2012b). Uvádí, že téměř zaplnila Šenkův sifon pískem a kameny a snížila hloubku vody jen na půl metru [a]. Mezi Mapou republiky a Obřím komínem bylo dříve 2 m hluboké suché jezero, které povodeň zanesla bahnem tak, že zůstalo jen půl metru hloubky [b].  Pod Obřím komínem se nacházela 2 m vysoká bariéra ze štěrku, písku a velkých rohovců z Obřího komínu. Sestup k Pohanskému komínu byl pokryt pískem, sonda pod Pohanským komínem ukázala 4 m naplaveného bahna [c]. Voda vystoupala výše, než byl obvyklý (? - pozn. aut.) výtok z jeskyně díky zazdění a zavření obou vchodů.  Po vystoupání vody za vchody prorazila dveře. Kdyby k tomu nedošlo, vytékala by ven z jeskyně Oknem v Předsíni. Zde je třeba uvést několik komentářů a otázek:

[a] Martin Kříž se osobně po Šenkově sifonu neplavil a neprováděl zde hloubková měření (bathymetrii). Bylo by možné uvést hypotézu, že sedimenty zanesený sifon vyčistila následující a mohutnější povodeň r. 1927. Oproti tomu však svědčí fakt, že členové VdT při pronikání sifonem v letech 1912-1921, tedy po r. 1892 a před povodní v r. 1927, neuvádějí nějaké abnormální zanešení či abormálně malou hloubku. Lze tedy soudit, že Křížovo pozorování se týká pouze jižního břehu jezírka sifonu, kde došlo k dočasné akumulaci sedimentů. Tomu by také napovídala Křížova kóta rozvodí V hlínách 313,5 m n. m. (obr. 13), tedy o 2,2 m vyšší než SK kóta 311,3 m n. m.

[b] Jedná se o Kouzelnou vodu?  V tomto případě je zajímavé sdělení, že před povodní roku 1883 byla vyschlá.

[c] Povodňová nádrž pod Pohanským se vytvořila také při povodni r. 1972 (obr. 10), ale k nějaké výrazné akumulaci povodňových sedimentů zde nedošlo.

Obr. 13. Podélný řez dnem hlavní chodby Staré Býčí skály podle sondáže Martina Kříže (1892).

Fig. 13. Main passage of the New Bull Rock Cave - longitudinal cross-section of the cave floor according to test pits by Martin Kříž (1892).

Nejnižší místo počvy - povrchu sedimentární výplně - ve Staré Býčí skále se nachází pod Pohanským komínem - podle Kříže při 307,3 m n. m., podle SK o 1,0 m níže, při 306,3 m n. m. Nejnižší bod skalního dna hlavní chodby ve Staré Býčí skále je situován prakticky tamtéž, podle Kříže při 305,8 m n. m. (obr. 13). Při povodni r. 1883 zde voda vystoupila o 2,3 m výše (Kříž 1892; in Golec 2012b), tedy ke kótě 309,6 m n. m.  To proto, že před jeskyní se nacházela přirozená bariéra při kótě 309,7 m n. m. V případě, že by se hladina zvýšila o 0,1 m, došlo by k přelivu vod do údolí. Po povodni r. 1883 pod Pohanským komínem vzniklo jezero 100 kroků (cca. 60 - 65 m) dlouhé a 2 - 4 m hluboké. Kříž předpokládal, že pokud zůstanou vchody do Býčí skály zazděné a dveře zavřené, může povodňová hladina dosáhnout až 315.8 m n. m. a voda vytékat z Okna v Předsíni.

Golec (2012c) se také zmiňuje o situaci, kterou v r. 1835 popsal Karel Josef Jurende a týká se blíže nepopsané "záplavy" v r. 1832. "Tehdy voda vytvořila ve vchodu jezero, které zabránilo vstupu do jeskyně. Místní lidé vodu vynášeli ve dne v noci ve vědrech, ale marně, voda se stále v noci vracela. Později se sama vytratila.", píše Golec (op. cit., ad verbum).  V popisu Jurendeho, Kříže a dokumentaci z r. 1972 tedy nacházíme evidenci existence občasné vodní nádrže ve vstupní části jeskyně, která musela být překonávána na loďce.  Toto scenario alespoň hypoteticky odpovídá popisu Hanuše K. z r. 1847, obzvláště výroku, "wstaupíme do lodičky, sehneme se a za chwíli octneme se na druhém břehu opět we weliké a wysoké jeskyni, z kteréž několik chodeb dále wede a bezpochyby tuto jeskyni s jinými spojuje."  Ty chodby by v tomto případě byly hlavní, Severní odbočka a Jižní odbočka, popř. i Böhlerova chodba.  Výrok "sehneme se" by se mohl týkat vstupní části z Předsíně - pod Pohanským komínem se není třeba shýbat.

Povodeň v r. 1927 naplnila Křížovu prognózu.  Hladina povodňových vod vystoupila o 8,5 m výše, od kóty 307,3 m ke kótě 315,8 m a voda vytékala z Okna. Vytvořila rozsáhlý sifon v úseku mezi Předsíní a Jižní - Severní odbočkou a 5,8m hluboké jezero v Předsíni.  Vzápětí vyrazila dveře a vylila se do údolí.

Podle sdělení Aleše Pekárka a Martina Golce došlo od r. 1972 do konce r. 2012 v Býčí skále k několika povodňovým situacím, kdy se vody Jedovnického potoka přelily přes Rozvodí v Nové Býčí skále (cca. 309 m n. m.) do Šenkova sifonu.  V žádném případě se však nevylily ze sifonu do Staré Býčí skály. V roce 2006 se Šenkův sifon naplnil tímto způsobem dvakrát.  Druhou příhodu, z 29. března 2006, zdokumentovali Pekárek (2006) a Pekárek a Kaplan (2006).  Příčinou byly anomální srážky a dočasné zasedimentování úseku mezi odtokovým sifonem Kaňonů u Hlinitých síní a jeskyní Májovou. V důsledku zasedimentování vymizel tok v jeskyni Krkavčí skála (dnes nejčastěji Barová, Sobolova) a výtok z vyvěraček v Josefově. Kolem vchodů do Kaňonů se vytvořilo jezero a jeho hladina rychle stoupala. Voda se přelila do tehdy zcela vyprázdněného Šenkova sifonu (byl vyčerpán 3. března). V kritickém momentě, kdy hrozil přeliv do Staré Býčí skály, se sedimentová zátka náhle uvolnila a z josefovských vývěrů začalo téci velké množství vody. Trvalo asi 2 hodiny, než voda v Nové Býčí skále klesla na "normální" stav (Pekárek, Kaplan, op.cit). Obrázek 14 zachycuje Šenkův sifon během této události.

Obr. 14. Povodní (jižní) břeh Šenkova sifonu po povodni z 29. března 2006. Foto P. Kaplan.

Fig. 14. Downstream (southern) bank/slope of Schenk's siphon after partial flooding on March 29, 2006.

Po povodňové analýze přistupujeme ke dvěma problémům. Jakými vodami a jakými cestami je Šenkův sifon napájen? A jakými přirozenými cestami voda z tohoto sifonu odtéká? To jest, za normální, nepovodňové situace.

V nepublikované zprávě o výsledcích průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Nové Býčí skále v letech 1970-1972 autor této studie upozornil, že do Šenkva sifonu infiltrují atmosférické vody z Pršavého komínu na Rozvodí (Gregor 2011) a také z Komínu nad Mapou republiky ve Staré Býčí skále.  Intenzita těchto přítoků je závislá na atmosférických srážkách.  V období jarního tání a po dlouhodobých vydatných deštích může dosahovat 0,5-1,5 l/s z Pršavého komínu (data z let 1970-1975).

Za další zdroj autor považuje vody Jedovnického potoka, které do sifonu infiltrují z aktivního řečiště v Nové Býčí skále sedimentární výplní hlavní chodby a případně také krasově-puklinovými cestami ve skalním dně.  Tento přítok však může naplnit sifon pouze do výše cca. 306 m n. m., t.j. do výše ústí Kaňonů. Tektonické pukliny v oblasti Šenkova sifonu jsou hojné (obr. 15).  Většina z nich má S-SSV směr 0°-20° a vcelku sledují směr vrásových puklin bc - osní vrásové kliváže.  Vápencové vrstvy jsou subhorizontální a mírně zvrásněné.  Hlavní vrásové osy B mají převážně SSV-JJZ směr 10-30°.  Generelní S-SSV orientace tektonických prvků podporuje úvahu o puklinové komunikaci Šenkova sifonu s aktivním tokem Jedovnického potoka v Nové Býčí skále.

Obr. 15. Detailní geologická (puklinově-tektonická) mapa Šenkova sifonu a přilehlých úseků (autor Dušan Hypr 2002; in Zpráva o výsledcích průzkumného programu Chodba v Kapli - Mapa republiky, speleologický průzkum, stav k 31. 12. 2002).

Fig. 15. Detail geologic (fracture tectonic) map of the Schenk's siphon, Chapel and Augeias Dome.

Burkhardt (1953b, str. 44) uvádí, "Pro souvislost Býčího sifonu (Šenkova, pozn. aut.) s aktivním podzemním tokem (Jedovnického potoka v Nové Býčí skále, pozn. aut.) vyslovovalo se tehdy jedině pozorování A. Grafa při barvení vod Jedovnického potoka v Propadání (Rudickém, pozn. aut.) (podrobné výsledky nepublikovány) při ‘mimořádně veliké povodni 1907 na jaře' kdy bylo zjištěno slabé zabarvení Býčího sifonu."  Autor této analýzy se domnívá, že šlo o přeliv obarvených vod Jedovnického potoka v Nové Býčí skále přes Rozvodí do sifonu, podobný tomu z r. 2006, nikoliv o průsak sedimenty či krasově-puklinovými obvody.

Ve druhé polovině 80. let byl po vyčerpání sifonu objeven přítok z Kaple - tzv. Chodba z Kaple - v nejvýchodnějším cípu sifonu.  Následující průzkumy v 90. letech vedly k objevu Augiášova dómu a s ním spojených prostor (obr. 16).  Jde o v půdorysu více než 100 m dlouhý komplex generelně jižního směru (Hypr 2002; Svozil - Pitrun - Kopča 2009).  Podle Hypra (2002) je vydatnost přítoku variabilní, v rozsahu 0,1 l/s do 50 l/s.  Poslední údaj se týká krátkodobé anomální situace v r. 1988. Tehdy zřejmě došlo k průvalu nadržené skapové vody s odhadnutým objemem asi 300 m³. Autor této analýzy se domnívá, že přítok z komplexu Kaple -Augiášův dóm je hlavním zdrojem vod v Šenkově sifonu.

Obr. 16. Šenkův sifon, Kaple a Augiášův dóm, půdorys. Archív ZO ČSS 6-01 Býčí skála.

Fig. 16. Schenk's siphon, Kaple (Chapel) and Augeias Dome, ground plan.

Kříž (1892) nalezl hladinu Šenkova sifonu ve výši 309,2 m, tedy 0,7 m nad Rozvodím v Nové Býčí skále (308,5 m n. m. SK), 4,3 m pod rozvodím V hlínách (podle Kříže 313,5 m n. m.) a 2,18 m pod nejvyšším místem skalního dna ve Staré Býčí skále (podle Kříže 311,4 m n. m., sonda II).  Za  tohoto stavu byla v 8 m vzdálené sondě (I) 0,8 m hluboká voda s hladinou při kótě 307,5 m (povrch 313,5 m n. m., skalní dno sondy 306,7 m n. m.; obr. 13).  Bez ohledu na nivelační data, geofyzikální průzkum z r. 1999 ukazuje, že hloubka skalního dna v úseku Mapa republiky - Rozvodí se pohybuje mezi 2 a 4 m; největší hloubka, cca. 4 m, byla nalezena v Šenkově sifonu při vyústění Chodby z Kaple (Hypr 2002).

Na základě těchto údajů lze soudit, že voda ze Šenkova sifonu infiltruje do sedimentární výplně hlavní chodby. Při zaplnění sifonu do kritické výše by hladina infiltračních vody mohla hypoteticky dosáhnout výše až 311,4 m n. m., tedy vrcholu předělu ve skalním dně.  Zde je třeba upozornit na výškový problém: kdyby Křížova kóta skalního dna 311,4 m byla skutečná, pak by toto dno muselo vycházet nad povrch sedimentů, který má výšku cca. 311,3 m; to se však neděje.  Vodní hladina při kótě cca. 308. 5 m je "normální", ustálenou hladinou vody v sifonu: do této úrovně se sifon naplní infiltrací sedimenty a/nebo puklinami, a krasovým přítokem z Kaple-Augiášova dómu; a na této úrovni se ustálí hladina po předchozím povodňovém průtahu.  Je tedy zřejmé, že kontrolním faktorem je výška Rozvodí v Nové Býčí skále a zpětný odtok k severu, k Jedovnickému potoku.

Autor nenašel doklady o existenci krasového či krasově - puklinového odvodňování Šenkova sifonu k jihu, do Staré Býčí skály. Pochybuje, že přirozený odtok by mohl snížit hladinu sifonu výrazně pod 308,5 m n. m., tedy pod kótu Rozvodí v Nové Býčá skále.  V letech 1947-1976 byla hladina sifonu udržována čerpáním při kótě 305,5 ± 0,5 m n. m., t.j. na splavné úrovni (obr. 1, 2, 9, a 10; viz také Burkhardt - Zedníček 1951-1955).  Termín "splavná úroveň" je vztažen ke konfiguraci stropu sifonu po r. 1920, tedy po přibírce stropu členy VdT.  Autorovi není znám nivelovaný podélný rozvinutý řez sifonem, který by ukazoval dnešní konfiguraci dna a stropu; a nikdy se nedozvíme, jak tato konfigurace vypadala před přibírkou stropu v letech 1912-1920.

Závěr

Z analýzy dostupných historických zpráv a geologických, hydrologických a speleolotopografických dat autor soudí, že před r. 1920 nebylo možné překonat (přeplout) celý Šenkův sifon a dosáhnout Nové Býčí skály: hladina sifonu nemohla přirozeným odtokem klesnout na splavnou úroveň.  Členové VdT-GfH byli prvními lidmi, kteří technickými zásahy - potápěním, čerpáním a sestřelováním stropu - sifon překonali a takto objevili Novou Býčí skálu ve dnech 7. a 21. listopadu r. 1920.  Krleš!

Poznámka k názvosloví: ve staré literatuře nemá Šenkův sifon vlastní jméno.  Je označován jako rybník, jezero, jezírko a nádrž.  V novější speleologické literatuře (e.g. Boček, Burkhardt, Zedníček) je nazýván Býčím jezerem a Býčím sifonem. Dnes vžitý, ustálený a závazný název je Šenkův sifon.

Poděkování

Autor děkuje Vladimíru Šebečkovi a Martinu Golcovi za inspiraci - jejich články a diskuzní příspěvky přinesly tento vysoce zajímavý subjekt k jeho pozornosti.  V. Šebeček poskytl fotografie na obr. 3 - 6. M. Golec přispěl nivelovaným řezem Starou Býčí skálou od Martina Kříže (obr. 13) a spolu s Alešem Pekárkem informacemi o povodni v r. 2006.  Jiří Svozil st. a A. Pekárek poskytli detailní odbornou zprávu (vypracoval ji Dušan Hypr) a mapy krasového obvodu Šenkův sifon - Augiášův dóm.  K analýze autor použil vlastní a publikované mapy Býčí skály včetně mapy z r. 1997 na těchto stránkách.

Literatura a prameny

ABSOLON, K. 1970: Moravský kras 2, Praha.

ANDRÉ, K. Ch. 1804a: Übergangszeit Einheit auf Mähren.  Zur gleichen Zeit als Leitfaden für Denken und wissbegierige Besucher mährischen Kalksteinhöhlen. Patriotisches Tagesblatt, Brünn.

ANDRÉ, K. Ch. 1804b: Übersicht der Gebirgsformationen und besonders der Übergangsformation in Mähren. Patriotisches Tagesblatt, Brünn, (66), 913-928; (67), 929-941. Též zvláštní otisk, 1804.

ANONYMUS 1920: Zu den Neuentdeckungen in der Stierfelshöhle. Tagesbote, 22. XI. 1920, p. 3-4, ranní vydání.

BOCK, H. 1905-1907: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz. Mitteilungen des Vereines deutscher Touristen in Brünn, 3-1905 (3), 13-16; (4), 21-27; (6), 38-39; 4-1906 (1), 1-6; (2), 17-22; (3), 29-31; (5), 45-47; (6), 54-56; 5-1907 (2), 13-15; (3), 21-22; (5), 33-36; (6), 41-42.

BOČEK, A. 1949: Dosud neznámá zpráva o Nové Býčí skále. Československý kras 2, 327-329.

BURKHARDT, R. 1953a: Příspěvek ke kvantitativní hydrologii Moravského krasu. Československý kras 6, 17-19.

BURKHARDT, R. 1953b: Hydrografie Jedovnického potoka v Moravském krasu. Československý kras 6 (2-3), 41-58 (1. část); (4-5), 81-85 (2. část).

BURKHARDT, R. 1958: Bibliografie střední části Moravského krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, Adamov, sv. 1, 49 str.

BURKHARDT, R. 1974: Povodeň na Jedovnickém potoce roku 1972. Československý kras, 25 (1973), 47-60.

BURKHARDT, R. - GREGOR, V. A. - HYPR, D., 1975: Rudická plošina v Moravském krasu - část II. Geologická stavba a vývoj Rudického propadání. Acta musei Moraviae, Sci. naturales 60, 87-124, příl.

BURKHARDT, R. - GREGOR, V. A. - CHALOUPKA, A. 1973: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, Adamov, sv. 39, 24 str., 2 příl.

BURKHARDT, R. - GREGOR, V. A. - NOVÁK, K., 1972: Mimořádná povodeň v jeskyni Býčí skála. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí 16 (3), 4-8.

BURKHARDT, R. - ZEDNÍČEK, O. 1951-1955: Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně. Topografie. Československý kras 4-7 (1951-1955), 1-116.

DEMEK, J. 1962: Vliv Moravského krasu na fyzikálně chemické složení vody Jedovnického potoka. Československý kras 13 (1960-1961),184-186.

GOLEC, M. 2010a: Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách. www.byciskala.cz, Články, 2. 5. 2010.

GOLEC, M. 2010b: Šenkův sifon v letech 1920-1927 [4].  www.byciskala.cz, Galerie, 24. 1. 2010.

GOLEC, M. 2012a: Begcy Skala 1801. Salm a André v Šenkově sifonu. www.byciskala.cz, Články, 14. 10. 2012.

GOLEC, M. 2012b: Martin Kříž: Rozsáhlý výzkum v Býčí skále v letech 1891-1892. www.byciskala.cz, Články, 29. 10. 2012.

GOLEC, M. 2012c: 1801-1869, Býčí skála v prvních literárních pramenech. www.byciskala.cz, Články, 12. 11. 2012.

GREGOR, V. A. 1975, †RNDr. Rudolf Burkhardt. Acta Musei Moraviae, Sci. naturales 60, 185-198. (Bibliografie Rudolfa Burkhardta).

GREGOR, V. A. 2011: Výsledky průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976.  www.byciskala.cz, Články, 3. 4. 2011.

GREGOR, V. A. 2012: Nová Býčí skála a Stará štola - pohled do nitra aktivního zlomu. Sborník Muzea Blansko, 2013 (v tisku).

HERTOD von TODTENFELD, J. F. 1669: Tartaro Mastix Moraviae, per quem rariora ac admiranda in faecundo hujus regionis gremio effusa. Vydavatel neznám. Viennae (Wien).

HYPR, D. 2002: Zpráva o výsledcích průzkumného programu Chodba v Kapli - Mapa republiky, speleologický průzkum, stav k 31. 12. 2002. ZO ČSS 6-21 Býčí skála, interní sdělení, nepublikovaný rukopis).

KŘÍŽ, M. (podepsán jako Davorin Kříž-Líšenský) 1864, O jeskyních moravských. Živa 12, 234-249.

KŘÍŽ, M. 1878: O některých jeskyních na Moravě a jich podzemních vodách. Příspěvek ku horopisu Moravy. Vydavatel neznám. Brno.

KŘÍŽ, M. 1892: Die Höhlen in der mährischen Devonkalken und ihre Vorzeit. Jahrbuche der k. k. geologischen Reichanstalt in Wien 42, 443-570.

PEKÁREK, A. 2006: Povodeň na Býčí skále. www.byciskala.cz, Články, 9. 4. 2006.

PEKÁREK, A. - KAPLAN, P. 2006: Šenkův sifon se znovu uzavřel! www.byciskala.cz, Články, 7. 6. 2006.

POKORNÝ, J. - KOUDELKA, M. 2012: Výroční zpráva o činnosti Spolku německých turistů - Skupiny pro jeskynní výzkum za rok 1912. Sborník Muzea Blansko 2011, 62-72.

SKUTIL, J. (jSk) 1949, Prvý český popis Mor. krasu z r. 1847. Československý kras 2, 327.

Správce, 2000, Mapa jeskyně Býčí skála (1977). www.byciskala.cz, Mapy, 4. 3. 2000.

SVOZIL, J. - PITRUN, T. - KOPČA, J. 2009, Dokument o objevu Augiášova dómu a pracích v souvisejících prostorách jeskyně. Natočeno pro Speleoforum 1999. www.byciskala.cz, Video, vložil Miki 5. 11. 2009.

ŠEBEČEK, V. 2007: O činnosti VdT z roku 1912 [36]. www.byciskala.cz, Galerie, 20. 4. 2007.

ŠEBEČEK, V. 2010: Objev Nové Býčí skály aneb... www.byciskala.cz, Články, 23. 2. 2010.

Summary

Mysteries of the Schenk’s siphon in the Bull Rock Cave.

A rigorous analysis of historical accounts from hydrological, geological and, above all, just logical points of view.

The Bull Rock Cave (jeskyně Býčí skála) is located in the Josefov area of the Křtiny Valley in the central part of the Moravian Karst.  It represents approximately a half of the total length of the Jedovnice Creek cave system. The system is ca. 15 km long, second longest in the Czech Republic. It is located under the Rudice Plateau, 60 - 220 m beneath the surface. The 3.8 km long (straight length) Rudické propadání is the ponor cave. The Bull Rock Cave represents an underground streambed of the Jedovnice Creek and, for a part, also a paleo-resurgence cave of the underground Jedovnice Creek. It consists of several distinguished units, each of them bearing its own name.  The first section of the cave, the Old Bull Rock Cave, represents the paleo-resurgence passage. However, during extraordinary floods it also serves as an active karst spring.

Systematic speleological exploration of the Bull Rock Cave began in 1902. It was carried out by members of the Verein der deutschen Touristen in Brünn, Gruppe für Höhlenforschung (VdT-GfH, a German caving group in Brno, under the leadership of Günther Nouackh). In 1912, the cavers focused their attention on the key problem - the terminal point of the cave at the time, the Šenkův (Schenk's, Schenk) siphon. In 1920 their effort was crowned with a success - the overcoming of the siphon and the discovery of the New Bull Rock Cave with the underground Jedovnice Creek.  This included diving (G. Nouackh), water pumping and, finally, drilling and blasting of submerged parts of the siphon roof (ceiling). Since 1947, namely from 1973 to 1985, Czech cavers gradually discovered the underground stream of the Jedovnice Creek between the New Bull Rock Cave and the Rudické propadání. They also have discovered the underground course of the creek between the Bull Rock Cave, the Bar (Barová) Cave and the springs in Josefov.

Normally, the siphon is fed with water that infiltrates through fluvial sediments and/or fracture or tiny karst conduits in the underlying limestone rock, from the streambed of the Jedovnice Creek in the New Bull Rock Cave.  Atmospheric (meteoric) water dripping from two chimneys in the proximity of the siphon is another source.  The most substantial influx comes from the so-called Kaple (Chapel); this influx, in turn, is sustained by meteoric waters descending from the surface to the Augiášův dóm (Augeias Dome, Fig. 16).

The normal, naturally stabilized water level in the siphon rests at 308.5 m a.s.l. - that is, at the level of the watershed (divide) in the New Bull Rock Cave.  This watershed, called Rozvodí, separates waters of the underground Jedovnice Creek from the siphon (Fig. 1 and 2).  During floods, however, water may overflow the Rozvodí, fill up the siphon and rise further to ca. 311 m a.s.l., to the watershed in the Old Bull Rock Cave.  A further increase in the water level leads to an overflow into the main passage of the Old Bull Rock Cave and, eventually, discharges from the cave entrances.

Since 1947, a submersible electrical pump keeps the water in the siphon at a navigable level of 305 ± 0.5 m a.s.l.  The term "navigable" refers to the state after 1920, after blasting part of the roof.

The overflow of the watershed Rozvodí and flooding (filling up) the Schenk's siphon occur more frequently (twice in 2006) than floods and flow through the main passage of the Old Bull Rock Cave.  The last such flood and through-flow occurred in 1972 (Fig. 9-12).  It was preceded by floods in 1947, 1883 and, possibly, in 1832.

A number of historical accounts, beginning with that by J. F. Hertod von Todtenfeld in 1669, describe visits to the Old Bull Rock Cave and the Schenk's siphon.  Some of them, e.g. André (1804), Hurban (1839), Hanuš K. (1847), Černík (1894) and others mention crossing the siphon on a watercraft - a small boat or raft.  The descriptions are short and vague, yet might allow for the interpretation that, at an extremely low water stand, it was possible to reach the farther shore of the siphon and thus, land in the New Bull Rock Cave.

A word by word, sentence by sentence analysis of these old accounts along with the reconstruction of the pre-1920 morphology of the siphon as well as that of the siphon's geological setting and recent and past hydrography (including inundations and floods), leads the present author to two major conclusions:

(1) During the last 250 years or so there has not been a natural water level in the Schenk's siphon as low as to allow any watercraft to cross the entire length of the siphon and reach the New Bull Rock Cave.

(2) The credit for overcoming the siphon and the discovery of the New Bull Rock Cave undoubtely belongs to the VdT-GfH cavers in 1920.

Vložil: M. Golec