V Olomouci dne 16.11.2006

Petr KAPLAN ZO ČSS 6-01 Býčí skála

Již od pradávna generace jeskyňářů používali k dosažení nových objevů v jeskyních metodu klasického kopání a tzv. kýblování. Mnohdy je tato metoda zdlouhavá a v malých dlouhých chodbách dosti náročná. Nových objevů se téměř vždy dosáhlo v podstatě náhodou. Kopaly se víceméně malé profily, kde jen stěží proleze středně urostlý jeskyňář s nepostradatelnou pomůckou-kýblem a často se zanedbávalo hledání skalního dna a odhalení skutečného směru chodeb. Dosti často se taky stávalo, že kopání sondy v chodbě o zanedbatelné délce například 60 metrů trvalo příliš dlouho, někdy i mnoho let a pracovníků s elánem ubývalo. Avšak i tato náročná a zdlouhavá práce na „suchých“ pracovištích měla své kouzlo, byla to taková zvláštní romantika. Při práci se mnoho namluvilo, byla dobrá nálada, někteří se u toho dokonce i smáli. Když k tomu ještě přibylo například vaření svařáku nebo čaje s rumem, bylo to kouzelné. Když se ještě k tomu přidal výskyt malých dutinek na čelbě o objemu někdy až několika decimetrů krychlových, okamžitě se zvedal adrenalin a odhodlání prohloubit sondu ještě aspoň o pár centimetrů s vidinou velkých nových dómů a katedrál, jeskynních klenotnic. Nezřídka se stávalo, že jednotliví pracovníci se přímo hádali a někdy i dokonce slovně napadali jen proto, aby mohli chvíli pracovat na čelbě a uvidět tak jako první poklady neznámých prostor.

Tato metoda dobývání nových prostor, ač příjemná a romantická se nám zdála být poněkud pomalou a neefektivní. Chtěli jsme objevovat víc chodeb, víc dómů, víc propastí, dělat mnoho sondáží na různých místech jeskyně, postupovat v sedimentu rychleji, zhruba 7 až 9,2 metrů za hodinu a hlavně se nějakého významného objevu dožít. Proto jsme v podstatě zavrhli tento způsob těžby sedimentů a začali přemýšlet jak vyzrát nad přírodou.

Naše první převratná teorie, že ten kdo tu jeskyni zasedimentoval, ať si ji taky přijde uklidit, se nepotvrdila a postupy v období zavádění této teorie byly v podstatě nulové. Jen občas při jarním tání, kdy jeskyní protéká ohromné množství vody, se občas přesunuly sedimenty z jednoho místa na druhé, což však nikdy nevedlo k významnějšímu objevu. Nepřestávali jsme doufat a čekali a čekali. Po nějaké době jsme sami rádi museli uznat, že tato teorie opravdu nefunguje. Padaly i takové názory, že bychom ještě měli počkat, že to musí fungovat a že se třeba i něco objeví. Upustili jsme od této teorie.

Naše druhá převratná teorie spočívala ve využití kapaliny, v našem případě vody. V posledních deseti letech se naplno rozjel v Býčí Skále program hydrotěžby, což je rozrušení sedimentu proudem kapaliny, která při vlastním odtoku z pracoviště slouží jako dopravní médium pro kvanta sedimentu. Princip je to jednoduchý, má však pár nepatrných háčků, které však naši teorii nijak neohrožují. Jeden z mnoha háčků je třeba: jak na pracoviště dostat kapalinu? Nebo třeba jak kapalinu dostat z pracoviště? A nebo kam s vyplaveným sedimentem? A taky třeba kdo bude tak rychle stíhat mapovat nové chodby a dómy? Všechny tyto nepodstatné problémy se podařilo vyřešit. Všechny pracoviště, kde se pracuje systémem hydrotěžby jsou elektrifikována, čerpadla dálkově ovládána a hladina potoka elektronicky sledována. Velkou výhodou je, že na práci s tímto systémem stačí podstatně méně jeskyňářů a to s obrovským postupem za velmi krátkou dobu. Nevýhodou je, že téměř na všech pracovištích je mokro. I ta romantika se nějak vytratila. Když si chcete se svým kolegou něco říct, musíte u toho doslova řvát a i přesto vás mnohdy neslyší anebo občas slyší, ale nerozumí. To krásně příjemné vaření svařáku v proudu tekoucího sedimentu rozpuštěného v kapalině a ve změti stříkajících hadic taky zrovna moc dobře nejde. Srandy si taky člověk moc neužije, snad jen tehdy, když si na něco veselého vzpomene a sám v hukotu vody se zasměje pod zabláceným vousem. Když vás nikdo neslyší, je těžké se podělit s kamarádem o veselou vzpomínku a společně se zasmát. I přes tyto dalo by se říci nedostatky teorie hydrotěžby zaznamenala obrovské úspěchy při objevování mnoha chodeb a nových prostor v Býčí skále. Museli jsme uznat, že tato teorie opravdu funguje i když s drobnými nedostatky.

Naší třetí převratnou teorií by mohla být úvaha, jestli nespojit dobrou náladu, pohodu a romantiku klasického kopání s rychlostí a efektivností druhé převratné teorie. Otázkou zůstává, jak vytěžit obrovské množství sedimentů z různých míst jeskyně a aby přitom zůstala pracoviště suchá a dalo se třeba i uvařit svařák nebo čaj. Dobrá nálada by zcela jistě přišla sama, když by se účastníci pracovních akcí navzájem slyšeli a mohli se tak občas společně zasmát. Snad se nám v budoucnu povede tuto teorii dovést k dokonalosti a dožijeme se mnoha velkých objevů. A když při průstupu do jeskynních klenotnic plných zkamenělých pokladů u toho budeme popíjet teplý svařák, tak se budeme jen smát.

PS: Jediným problémem je nafta.

Býčí skála - Rotunda

Hledání skalního dna Rotundy a objasnění vzniku balvanitého pole.

Býčí skála – Májová jeskyně

Úprava břehů potoka a odvoz sedimentu od sondy Standy Vašíčka

Text a foto(montáž) Petr Kaplan.