Motto:

Deržá gambi šrajble, blable rtuš.

[Mlčí-li písmo, mluví kámen.]

Věnování. Tuto studii věnuji památce mého přítele a kamaráda Vladimíra Kemlinga Jančíka, milovníka Moravského krasu a Bečiskály, výtečného fotografa, filozofa, literáta a spisovatele, významného badatele o životě a díle Kašpara Krásy Blanenského, zaníceného věrozvěsta krhútského Prakršna, lomikelozpytce a vůbec po všech stránkách vynikajícího muže.  Vypili jsme spolu mrtě úten dmoutu a spáchali háforo literárních děl nejvyšší kvality (v krhútštině tak řečených phýčovin).

Dále památce přítele a kamaráda Bohuslava Docka Dokoupila Jr., děroznalce, skalosapače a milovníka dmoutu, mého druha z Macochy, Bečiskály a mnoha dalších slují a skal, vyznavače Prakršna a zatvrzelého kvrdlisty.  Spolu s Kemlingem mě seznámil s Prakršnem a všichni tři jsme společně vnikali do tajů krhútského jazyka a minulosti tohoto zaniklého národa.

Nemohu také nevzpomenout zemřelého kamaráda Jana Leciána Kováře, zvaného též Enciano Comici.  Byl děrozpytcem a skalosapačem.  Z krhútské kultury, pravda, ovládal pouze pití dmoutu, ale to činil tak mužně a upřímně, že se málem stal dalším, moderním prorokem Kvrdla.

Kamarádi, vzpomínám na vás a je jen otázkou času než se u dmoutu opět sejdeme, tentokrát v knešu krhúhimlém, na druhém břehu Ponikvi...

Úvodní poznámky a vysvětlivky. Moravská prehistorie stále tone ve smogu neznáma.  Něco málo víme o pravěkých osídleních - tzv. paleolitických stanicích - v jeskyních Moravského krasu včetně Kůlny u Sloupu (několik episod okupace, nejstarší před cca. 120 Ka), Bečiskály, Švédova stolu, Pekárny a dalších.  Víme také o lovcích pod Pálavou (cca. 25 Ka).  Spolehlivým pramenem jsou paměti neandrtálce Štorcha (1918, 1964) na význačné svazáky z věstonické základní organizace (ZO, často též nazývaná "tlupa"), Kopčema a Veverčáka.  Ze starších, výše postavených soudruhů pak jmenuje Houžňáka, Huňáče, Mamutíka, Rváče, Sovu, Zajíce a další (viz také Gregor, 2008a).  Věstonická tlupa proslula trojrozměrným modelem krásky těch časů, Věstonické Venuše.  Jedná se o světoznámý prototyp dnešních krasavic typu Lard Ass, který brzo vytěsní klasický ideál ženské krásy.  Navíc dokládá, že už tehdejší pračlověčí dieta započítávala "junk food" - mamutí hamburgery na nosorožčím sádle, smažené hranolky praprambor (předchůdci dnešních french-fries) a sladké pipsišťávy (neanderthal soft drinks).

Počátkek 6. tisíciletí BP je počátkem cílevědomého zemědělství.  Také organizovaného: již tehdy začala vznikat první zemědělská družstva, ancientní to formy moderních JZD a kolchozů.  Hlavní plodinou byl ecirukuk, též zvaný cuckoorice (rýže bláznů), předchůdce dnešní kukuřice.  Velkoplošné pěstování této plodiny je důkazem, že staromoravské zemědělství mělo obrovský dějinný náskok před kultivací sovětských celin a velkorysým záměrem N. S. Chruščeva osázet kukuřicí celý Měsíc.

Doba bronzová pokrývá časové rozpětí přibližně od 2000 let BP do 800 let BP.

Počátek doby železné se překrývá s koncem doby bronzové.  Konec doby železné je konvenčně posazen do r. 0 (nula), tedy momentu, ve kterém se stýká BP s AD.  Podle autora této studie doba železná zasahuje až do 19. stol. AD, do začátku Velké průmyslové revoluce (nezaměňovat s Velkou říjnovou revolucí na počátku 20. stol.; ta znamenala konec doby dřevěné a začátek doby železné v Rusku).  Během 20. stol. AD začala doba hliníková (aluminiová), která rychle přerostla v dobu plastikovou (makromolekulární), vzápětí v dobu uranovou (nukleární) a v současnosti v dobu selen-germanium-křemíkovou (elektronickou).  Všechny tyto doby, počínaje nejmladší dobou železnou, překrývá doba zlatá.  Je charakterizována bezohlednou honbou za zlatem, byť ve formě zlatem vůbec nekrytých papírových bankovek s dědičným úrokovým zatížením.

Halštatská (hallstadtská či hallstattská) kultura, někdy také nazývaná halštatská kulturistika nebo-li kulturní turistika, spadá do starší doby železné, cca. 7. až 6. stol. BP, v Bečiskále spíše do 6. stol. BP.

Přítomnost Keltů v českých zemích, specificky na Moravě, sahá nejméně do r. 370 BP (viz články M. Golce na býčiskalských webpages).  Odkud přišli ani čert neví, natož archeolog.  Podle mého názoru z oblasti dnešního Irska a Skotska.  Tomu nasvědčuje nejen tamnější "native" keltský jazyk, nemající nic společného s tou ohavnou angličtinou, ale také název skotských klanových větracích sukniček-prdniček, "kilt".  Jedná se zřejmě o dialektickou deformaci původního "kelt".  Jak známo, Skotové i Irčané jsou pěkní sukničkáři.  Posledním a nezvratným důkazem je, že Keltové, když přišli na Moravu, furt klechtali kelcnama jaká jim v té jejich pradomovině byla kruta, kosa, kila, klendra nebo-li kaltna (keltsky "keltna").

Skýtové nebyli nic jiného než pra-Hromové.  Jednalo se o kočovné agresivní etnikum, které vpadlo do Evropy - odkud jinud než z východu - v průběhu 6. stol. BP.  Bohužel, v novohromské formě v ní zůstává dodnes.  Pod jejich náporem došlo k úpadku a eventuálně destrukci východních (včetně moravských) halštatských enkláv.  Tento neblahý trend pokračuje i v současnosti, kdy Hromové ruinují kulturu a hospodářství všech evropských zemí a dokonce invadují Kanadu.  Pra-Hromové se usadili v Rumunsku (Romania, Rumania: tato jména indikují Hromy a rum), Maďarsku (harom rom, třikrát rum a třikrát Hrom) a jižním Slovensku.  Lingvinistické analýzy geografických toponym ukazují na možnost před-skýtského, snad již neolitického vlivu slovenských Hromů: řeka a země Morava (v hromštině Avarom) se původně jmenovaly Orava (Avaro); tyto názvy nevylučují vliv dalšího východního barbarského plemene, Avarů.

BP znamená "Before Present", česky před naším letopočtem (př. n. l.).  Tato zkratka by neměla být zaměňována se zkratkou názvu British Petroleum, ropné korporace, která je odpovědná za recentní ekologickou katastrofu v Mexickém zálivu.  Stejně tak ne s BC, Before Christ.  Tato zkratka může být chápána jako urážlivá obyvateli kanadské Britské Kolumbie, British Columbia, BC, která je opravdu before Christ, jinými slovy sto let za vopicama.  AD - Anno Domini, léta Páně (LP), našeho letopočtu.

☺☺☺☺☺

Heinrich (Jindřich) Wankel je považován, zcela po zásluze, za objevitele tzv. halštatských artefaktů v Předsíni Bečiskály.  Svoji interpretaci nálezu a rekonstrukci události publikoval r. 1882 (viz také František Adámek in Absolon, 1970).  Wankelovu rekonstrukci umělecky vyjádřil akademický malíř Zdeněk Burian (in Absolon, 1970).  M. Hrušáková (2000) prezentuje Wankelovu teorii i Burianovu malbu.  Uvádí také další, mladší teorie - interpretace nálezu - jmenovitě teorii M. Kříže, J. Kniese, Z. Webera a J. Nekvasila (viz také Přichystal a Náplava, 1995).  V současné době se studiem Wankelova nálezu zabývá člen býčiskalské jeskyňářské skupiny, archeolog Martin Golec.

K výše uvedeným teoriím a rekonstrukcím se nebudu vyjadřovat.  V následujícím předkládám svoji vlastní teorii, postavenou na osobní znalosti Předsíně a Bečiskály v letech 1970-1976 (řada publikovaných prací) a taktéž historie Křtinského údolí (vide Gregor, 1988).  Tragická příhoda v Bečiskále je výsledkem náhodného střetu dvou zcela odlišných, absolutně nesrovnatelných a neslučitelných kultur, a to staroslovanské, vysoce vyspělé kultury krhútské, a hromské (pra-Hromské, "skýtské") kultury - lépe vyjádřeno, krhútské kultury a zcela bezkulturního, barbarského hromského etnika.

Co vlastně víme o Krhútech?  O prehistorických Krhútech prakticky nic.  O historických Krhútech (starověkých a středověkých) poměrně hodně.  Za první zprávy o těch druhých vděčíme rukopisným dílům dvou géniů - Járy da Cimrmana a Cimrmanova věčného antagonisty, Kašpara Krásy Blanenského (viz Gregor, 2008b).  Autoritativním dílem je pak Krhútská kronika (Hrych, 1967) a doplňková písemná (Dokoupil, Gregor a Jančík, 1998) a grafická (Field, 2003) dokundamentace.

Krhúté byli zcela nepatrným a uzavřeným praslovanským etnikem.  Toto etnikum původně obývalo malou pravlast na obou stranách dnešní česko-německé státní hranice, v šumavské oblasti mezi Domažlicemi a Volary na straně české a Waldmünchen a Grafenau na straně německé.  Vzhledem k jejich uzavřenosti a geografické nedostupnosti se nemísili s dalšími pronárody a jejich kultura zůstala intaktní.  Není tedy chybou zpětně projektovat charakteristiky historických Krhútů do jejich prehistorie.  [Pozn.  Krhúté rádi a mnoho chodili.  Lze je tudíž považovat za předchůdce historických Chodů-Psohlavců.  Chodové obcházeli prvotní prostor krhútský na české straně hranice.  Nelze vyloučit, že i skotský Jeník Chodec, Johnnie Walker, ať už Red, Black, Gold, Green či Blue Label, je vzdáleným potomkem Chodů a takto i Krhútů.]

Krhútské náboženství, tzv. Prakršno, bylo monoteistické, ale stejně jako pozdější křesťanství se neobešlo bez tří božských osob.  Ústřední postavou byl, či spíše jest (Prakršno přetrvává a také autor této studie je jeho zaníceným vyznavačem), Veliký bůh Lomikel.  Lomikel jest jediným, očividně prokázaným praslovanským bohem - bohem potrubí a kanálů.  Jako první popsal Lomikele krhútský theolog a věštec Vratiprst Úch Choromysl Krombožinec-Lilibínský: tvrdí (in Hrych, 1967), že ho spatřil v prastarém dubovém potrubí u Mejknínu (jedna z krhútských osad).  Je prý vysoký 93½ cm a má tvar asimetrického kužele (asi metr vysoký, asi metr široký).  Podstava kužele se nazývá vrávor.  Horní část se nazývá řapuch.  Řapuch je zakončen pýtenem.  Pýten se podobá lipovému listu; je-li svěží, pýše se s tvrdým y, je-li povadlý, píše se s měkkým i (píten).  Na řapuchu má Lomikel krhy, kterými krhá, a chlístor, kterým nassává břeť kanální (blebel) a rourácí.  Krhání je projevem Lomikelovy krhútské entity.  Rourácení je projev božího hněvu: slýcháme je v umyvadle nebo ve vaně když vytáhneme špunt; a také z hajzlmísy, když spláchneme. [Pozn.  Bezbožná krhútská mládež nazývala božský chlístor zcela neuctivě, leč pravdivě, "kakovstřeb", v moderní češtině "hovnocuc".]

V potrubí a kanálech se Lomikel pohybuje pomocí pluzní, které vyrůstají z dolní strany vrávoru.  Na cestu si svítí dvěma halolomy, posazenými symetricky u kořene chlístoru.  Nad nimi je pár retardarů; ty zachycují zvuky vydávané pohybujícím se blebelem a nižšími kanálními obyvateli.  Lomikel nemá ruce, neboť nepracuje.  Zato má však vádlo, aby mohl trestat.  Krhúté se považovali za Lomikelem vyvolený lid; jeho postoj k nim nejlépe vyjádřil Krombožinec-Lilibínský, "Neníť dobr ani zel bůh kanálů Lomikel".

Družkou Lomikelovou - druhou to božskou osobou - je bohyně Kvakev.  Ta se podobá staré škebli zkřížené s brutopýrem.  Je jedinou bohyní rodu mužského a na její počest se pálí žáha.  Padne-li Lomikel na Kvakev, což se stává jednou za uherský rok a takto jednou za 111 (Cimrman), 666 (Krása-Blanenský) případně 777 (Dokoupil, Gregor a Jančík) roků krhútských, dochází k ponikvi.

Mladý starokrhútský žrec, Ptakoplaš Kuropěnič Hrciprc (Dokoupil, Gregor a Jančík, 1998), byl spiritualistou první třídy.  Popíjel špiritus, v krhútštině zvaný "dmout", každý večer a to tak že mužně, až mu přecházel zrak.  Pak zoufale hmatal kolem sebe, hledaje pevný bod ve vesmíru, jehož by se chytil.  Jednou se omylem přidržel láhve ošmrdliny (odpadní produkt při destilaci dmoutu, obsahující mimo tříslovin minimálně 69 % metylalkoholu) a naráz ji vypil.  Probudil se ve své klášterní cele mokrý jako myš, zblitý až k smrti, leč s pocitem dobře vykonaného díla.  Cítil, že se nad ním sklání představený škaloud, Mastivít Honimír Smrtipes, a slyšel jeho soucitný hlas, "Kde ses byl tak zesral, bratře?" (přeloženo do soudobé češtiny).  V odpověď mu Ptakoplaš zanotoval, "hrci-prci, kvrdlo-trdlo, trdlo-kvrdlo" - jen sám Lomikel ví jak na ta slova přišel.  Pak otevřel oči, ale neuzřel nic než bílou mlhu.  Metylalkohol vykonal svoji práci, Ptakoplaš oslepl.  Začal volat o pomoc.  Když se seběhli ostatní žrecové (mniši) a obecný lid, bylo všem jasné, že zažil té noci něco neuvěřitelného a vznešeného.  Dotěrným vyptáváním jej přivedli na úžasnou myšlenku, která později zvrátila dějiny Krhútů a vedla k tragedii v Bečiskále.

Když Ptakoplaše vysadili na střechu budky se srdíčkem ve dveřích (tzv. kadibudka či lulník), promluvil ke shromážděnému davu (tzv. veřejný blábol).  "Lomikel mě oslepil, neboť jsem spatřil  nejvyšší božský rituál.  Byl jsem očividným svědkem ponikvy boha Lomikele s bohyní Kvakev!  V životě již nesmím spatřit nic jiného.  Z této ponikve vznikne - možná již zítra, možná až za deset tisíc let, nové božstvo - Kvrdlo! (třetí božská osoba, pozn. aut.)  Já jsem prorokem Kvrdla!"  A Krhúté padali tváří v prach (tento obyčej později převzali muslimové).  Ženy a dívky se stavěly do fronty a líbaly lemroucha jeho.  Mužové se svíjeli v dervišských tancích a váleli se a kouleli jako Holy Rollers.  Došlo též k zatmění slunce a měsíce a k dočasnému zmatení jazyků, tak jako při stavbě Babylónské věže.  Posléze se lidé chopili Ptakoplaše a po celý den ho nosili s jásotem ulicemi hlavního krhútského města, Hej-Ejč.  Večer jej po starobylém obyčeji upálili sirkami na hlavním náměstí, neboť každá velká myšlenka se stane skutečným majetkem mas až když má své mučedníky.

Pro úplné pochopení tragedie v Bečiskále je nutné mít na paměti také následující fakta:

(1) Společenské zřízení Krhútů bylo patriarchální, zcela ovládané matriarchálním sdružením čibrid.  Čibridy byly moudré a krásné ženy a dívky, sexuální rozkošnice, prostě kočky až na půdu.  Bohatým braly, chudým dávaly.  Dělily se na rychlé (běhny) a pomalé (coury).  Podléhaly pravidelné zdravotní kontrole škaloudů a za pokání se musely každý týden modlit Kočenáš (kočičí otčenáš, očenáš pro kočku).  Z historických čibrid nejvíce proslula Prnta Prkola (Hrych, 1967).

(2) Krhútskou jednotkou žízně byl jeden (1) žíž.  Jednou útení dmoutu (ekvivalent 1.75 l rumu, příručního demižonu vína nebo štěněte piva) mohl jeden Krhút uhasit žízeň o velikosti až 7 ½ žížů, případně i svůj vlastní život.

(3) Krhúté znali zlato, ale opovrhovali jím.  Byl to pro ně měkký, naniačhodný kov (v dnešním pojetí akorát na dvě věci, na hovno a na nic).  Preferovali bronz a nade všechno železo.  Byli zruční horníci, hutníci a kováři.  Základní monetární jednotkou byl střibuch rzivý - podle analýz z archeologických nálezů slitina železa (91 %) a stříbra (9 %).  Byla to vysoká jednotka: za jeden střibuch rzivý bylo možno koupit zdinec s hlubní či luxusní samotrč.  Za zcizení jednoho střibuchu rzivého byli Krhúté trestáni šestinedělím v opuce.  Menší a v denním životě používanou jednotkou byla držgrešle (1 $třibuch rzivý = 999 držgrešlí).  Nejmenší mincí byl flok.  Z těchto názvů vznikla pozdější úsloví, "je to stará držgrešle", "to nestojí ani za zlámanou grešli " a "nemám ani floka".

Nuž, nyní k hlavnímu subjektu této studie, k Bečiskále.

Náboženské války mezi orthodoxními lomikelisty (k těm se hlásí také autor této studie) a úchylnými kvrdlisty vedly k rozpadu krhútské původně pospolné společnosti.  Ten vyvrcholil na přelomu 7. a 6. stol. BP.  Rozpad dovršil epidemický výskyt kůrovce na Šumavě a hrozící výstavba vodních děl (tzv. prdzehrád) na Vltavě, předpověděná krhútskými věštci.  Asi stočlenná skupina umírněných Krhútů (byli to lomikelisté i kvrdlisté, ale vzájemně tolerantní a odporující násilí) se rozhodla emigrovat.  Kanada, USA, Australie a jiné později oblíbené západní emigrantské země nebyly v té době známy.  Odebrali se tudíž na východ.  O jejich (e)migrační pouti je známo velice málo.  Lze na ni usuzovat ze zbytků samotrčí (na stavbu zdinců nebyl čas) a kamenných mužiků kuželovitého tvaru, připomínajících Lomikele, v místě jejich zastávek (Gregor, 2009).  Také výskyty saxifragy, v krhútštině lomikamene a česky hromotřesku, indikují migrační cestu Krhútů.  Jejich zastávku ve Vážanech na Blanensku dodnes připomíná lidová píseň,

Zpívejte vážanští Krhúti

ať se mé serdéčko nermútí

Zpívejte mi vesele,

ať se serdce zasměje

ať se mé serdéčko zasměje ...

Tak se stalo, že jednoho mlžného rána 20. let 6. stol. BP se Krtkovským či Babím  údolím dnešního Křtinského potoka (Gregor, 1988) zvolna pohyboval, směrem od Krtin (dnešních Křtin), průvod dobrého lidu krhútského.  Pěší, jízdní ba i na vozech.  Cestou lomili rukama na počest Lomikele, kvákali na počest Kvakev a kvrdlali šprudláky (kvrdlačkami) na počest Kvrdla.  Z jejich hrdel zazníval starobylý žalobej (in Hrych, 1967),

Pajú kuhy žalobej,

mřezom žguty padú.

Baha ruk vod suda čol,

kaži duša kadú?

Kaži dej z put kimorín,

ztratora so zbryjdi.

Da huhlavy Mhlivy dvor

zdaraváša dyjdi.

Neoslyš ny Lomikel,

daji žor i litva.

Bjadoch, achú, úvy, žel,

nastáše ponikva!

Tak došli až k vysoké, majestátní skále v pravém svahu údolí, nad prameny ze skal vyvěrajícími, s hojností vody v nich i v kolem tekoucím potoku plném ryb a raků.  Dlouho, předlouho zírali v němém úžasu.  Ve skále, u sta potvor, zel otvor vedoucí do sluje.  Tu povstal nejstarší škaloud a po intimní poradě s nejmladší čibridou zvolal: "Dyha úva nastáše darh!" (v překladu něco jako "zde je náš hrad").  Pilná družina se okamžitě pustila s vervou do práce.  Uvolnili vchod do sluje (dnešní Předsíň) a začali se v ní kvapně zabydlovat.  V denním světle pronikajícím ze vchodu a z výše položeného okna si škaloud sluj prohlédl a pravil, v překladu, "tuto jest hala a v ní budem štatlovat".  Tímto výrokem pronikla halštatská kulturní turistika do Bečiskály.

Jak pravil tak se stalo.  Háforo vody, ryb a zvěře, hojnost bukvic a žaludů, mrtě hub, žádní ochránci přírody neřku-li ekologové, vše sloužilo statečnému a pracovitému lidu krhútskému.  Začali selektivně mýtit les (palivová základna) a zakládat role.  Na  dnešní Rudické plošině objevili železnou rudu; tu dobývali a zpracovávali.  V jeskyni zbudovali výheň a kovárnu.  Ta byla vybavena kovářskými kleštěmi, kladivy, kovadlinami, dláty a dalším náčiním včetně licích forem.  Z dílny vyšly mnohé bronzové a železné výrobky: železné hřeby a svory, sekery, rachlíky, kolbruče a další.  Také bronzový býček a dutý železný "prsten" (khruhoperst).  Dřívější badatelé tvrdí, že byl odlitý krhútskou technologií "na ztracené jádro" z včelího vosku.  Dnes víme, že byl vykovaný jejich technologií "buch sem, buch tam".  Kamenný stůl, moderními archeology mylně považovaný za "obětní oltář", nebyl ničím jiným než součástí kovárny.  Kováři na něm chladili formy s odlitky a občas i své chtivé lemrouchy nebo-li láhory.  Naproti Bečiskály noví obyvatelé objevili další jeskyni, dnes zvanou Jáchymka či daleko výstižněji, Evina díra.  Ta uspokojila i ty nejnáročnější lemrouchy když čibridy pro tělesné vyčerpání už nemohly.  Do Eviny díry - Krhútové byli národem s vysoce vyvinutou hajzlovou kulturou - chodili také vyměšovat, specificky kálet.  Jejich fosilisované výkaly, mylně považované za netopýří guano, byly začátkem 20. stol. AD těženy jako fosfátové hlíny.

V Předsíni pálili Krhúté žáhu a ozvalo-li se z hlubin Bečiskály rourácení, vydali se škaloudové za svitu loučí k podzemnímu jezeru přinésti Lomikelovi úlitbu - tradiční krhútský dmout.  Na břehu jezera si zřídili malý výčep - kneš nebo-li šenk, který dal později název dnešnímu Šenkovu sifonu.  Při úlitbě močili do jezera, aby z ní Lomikel taky něco měl.  Přitom se sami zlili tak, že je, důstojné to kmety, musely zachraňovat čibridy s nosítky.  Proslulé byly krhútské krhušopy (dnešní workshopy) bubnování a alikvotního zpěvu: z hloubi hrdel a prdelí vydávali zvuky podobné krhání, kokrhání, krhútání, krkání a krákání, až se z okolních hvozdů a slují sbíhali hejkalové, krákury a další pohádkové bytosti.  Tyto zpěvy byly provázeny tanci, z nichž nejoblíbenější byl komíhel a později také šiktanc a haj-duc - vide Hrych (1967).  [Pozn.  Tradice krhútských krhušopů se na Bečiskále uchovala do dnešních dnů - vide Golec, 2010a, b.]

Tak žili v blahobytu, pokoji a bázni Lomikelí po dlouhou dobu, ne-li značně déle.  Málem založili první organizovanou jeskyňářskou skupinu na světě a objevili Poustevníkovu Svatou Děravku a dnešní Novou Býčí skálu, když sjel blesk z čistého nebe - blesk,  kterému ani bůh Lomikel nedokázal zabránit.

Psal se 30. den měsíce krhúnora (podle krhútského kalendáře; odpovídá 1. Aprílu našeho kalendáře, mezinárodnímu to svátku všech bláznů) roku 591 BP.  Údolím, proti toku potoka, se od dnešního Adamova ubírala skupina divokého lidu.  Měli černé vlasy a vousy, černé oči, černé brýle a tmavé tváře, do kterých zločin vepsal svoje ostré rysy.  Muzicírovali na gusle a kimbál a tloukli do tamburín se zlatými štěrchátky.  V průvodu zcela chybělo pracovní nářadí - lopaty, krompáče, rýče a podobně: byli to hromští Kigáni a ti, jak každý přeci ví, nepracují.  Na válečném rebriňáku obrněném bronzovými pláty se vezl jejich náčelník, kigánský baron Pilo řečený Lájoš; Karla Bufková-Wankelová (2006) ho mylně jmenuje Nebaška.  Ten však o tom nevěděl: cestou zgebnul a tak na krajinu kol sebe pohlížel pouze vyhaslými světly.  Na Moravu-Avarom přišli Kigáni z východu.  Cestou kradli a pálili, to podle starohromského rčení, "zapalte princeznu, odvezte hrad".  Co neukradli to neměli; specializovali se především na zlaté mince a šperky, ale brali také železo, měď, bronz a mosaz - vše co se dalo zpeněžit na černém trhu nebo ve sběrných surovinách.  [Pozn.  Krhútský termín "Kigáni" odpovídá termínům "morgoši" a "saze" v brněnským hantecu.]

Počalo pršeti a Kigáni se rozhlíželi kam se před deštěm ukrýt.  Tak došli k Bečiskále.  V Předsíni bylo v té době něco kolem čtyřiceti Krhútů, převážně žen a dětí; pálili tam žáhu na počest bohyně Kvakev.  Škaloudové dleli v té chvíli zcela zliti v šenku na břehu podzemního jezera, kdež byli přinášeli Lomikelovi úlitbu.  Ostatní Krhútové pracovali na Rudické plošině a menší skupina byla na lovu.

Co se dělo dále je těžké vyprávět.  Lstiví Kigáni se převlékli za jezinky a požádali Krhúty o průchodní politický asyl: jen dva prstíčky strčíme, jen se ohřejeme a hned půjdeme.  A prý když jim dají hrášku, tak je povozí na ocásku.  Naivní Krhútové jim hópli na špek.  Dokonce Kigánům pomohli zatlačit vůz s mrtvým Pilem do Předsíně - prý aby baron nezmokl a nenabobtnal, aby vydržel čerstvý dokud jej nebudou moci důstojně zapít.

Kigáni byli pohoštěni hráškem a dmoutem a opravdu začali vozit čibridy na ocásku.  V sexuální extázi je zdobili zlatými šperky - náramky, prsteny, čelenkami, etc. (ty ukradli Moravanům a Keltům při cestě ze Slovenska).  Není se čemu divit.  Při dlouhých poutích, velice často sólo bez kigánek, se mnozí hromští mužové zvrhli v teplouše, tzv. romothermy či thermoromy.  V davu je bylo možné lehce rozeznat: když na ně někdo plivnul tak zasyčeli.  Na Bečiskále po dlouhé době spatřili opravdu krásné ženy-čibridy i s jejich luznou princeznou Zrzinkou (Šebeček, 2010).  Zvítězila v nich, alespoň na chvíli, zdravá touha.  Bohužel, jen na chvíli...

Navzdor hromadnému kújebu (tzv. orchidejím) se Kigáni rozhlíželi kolem sebe.  Šmahem zjistili, že v jeskyni jsou veliké zásoby dřeva, sena a slámy a sluj také zrním, uzeným masem, strdím ba i dmoutem oplývá.  "Zde bychom mohli tábořit nejméně rok v pohodě a bez hokny.  Až vše spotřebujeme a zplundrujeme, půjdeme krást  jinam", problesklo jim hlavou.  V té chvíli zařval Buro, nejstarší syn Pilův: "Na ně, hrr na ně!!  Ženy pobít, muže znásilnit!!"  I stalo se jak řekl.  Nebudu zacházet do detailů, jsou hrůzné a smutné - vydrancování Felsenburgu Don Špagátem, Špinifixem a jejich bandou je proti nim procházka růžovým sadem.  Uťaté hlavy a ruce, číše z lebky, to vše svědčí o bezmezné krutosti a alkoholismu Kigánů - ti by pili i mrtvýmu z ucha.  Od rozmetaného ohniště, kde Krhúté pálili žáhu, chytlo seno, od sena sláma a od slámy dřevo.  Požár podporovala zvýšená teplota vzduchu, důsledek aktivity romothermů.  Došlo také k explozi několika sudů dmoutu (téměř čistý etylalkohol) a ošmrdliny, která obsahovala téměř 70% metylalkohol.  Hlavním faktorem ale byl výbuch nahromaděných plynů, které Kigáni, byvše pohoštěni hráškem s cibulí, vypouštěli.  V nastalém infernu Kigáni nestačili pobrat své zlato, natož něco jiného.  Naopak, četní z nich tam zařvali.  Oheň strávil i vůz s mrtvým Pilem.  Ti co mohli prchli směrem ku Krtinám a chladili si natržené a připálené prdele v Otevřené skále.

S vrcholu Bečiskály na tu spoušť němě zíral (neovládal dobře mateřský jazyk a tudíž preferoval Mlčení) první krhútský poustevník Keram Voškeruša Kířykneš, obyvatel jeskyně Kostelík, známý to autor krhútských skalních maleb a žrec všech studánek v kraji.  Údolí zahalila hustá mha prosycená čpavým kouřem, v níž ani kudylák nezakudylal, ani psovák nezaštěkelil.  Jen černý brutopýr Kustřav rozprostřel nad krajinou své blanité křídlo smutku...  [Pozn.  České "poustevník" zřejmě pochází z krhútského "pustovnik", zkrácené formy původního "pustohlavnik".  Toto slovo označovalo osobu, která měla pusto v hlavě, tedy osobu, mírně řečeno, na hlavu padlou.]

Když se vrátili Krhúté pracující na Rudické plošině, nalezli jen spoušť.  Nesmírný žal zkrušil jejich srdce.  Jen pláč a skřípění zubů se ozývaly údolím.  Po uhašení požáru se několik statečných mužů-hasičů vydalo do nitra Bečiskály.  Tam nalezli tvrdě spící, dmoutem zcela zmožené škaloudy.  Vynesli je na loučku před jeskyni a polévali vodou z potoka.  Tak došlo v Krtinském údolí k vůbec prvnímu křtu, dávno před příchodem Cyrila a Metoděje a křesťanství na Moravu (srv. Gregor, 1988).  Znovuzrození  kmeti zapěli pohřební žalobeje.  Poté vrchní škaloud, Brninoh Chorýš Pytlonožec, přikázal lidu aby ze suťového pole pod Krkavčí skálou přivalil hrubé balvany a spáleniště, kostry, ohořelá těla a všechny pozůstatky jimi něžně a s úctou pokryl (mrtvoly Kigánů předtím vyhodili před jeskyni, na pospas dravé zvěři).  Vchod do sluje zavalili balvany a zahrnuli hlínou.

Potom, teskně kuhýkajíce, brali se údolím dolů do místa dnešního Adamova a dále, podél toku velké řeky (Svitavy) až k jejímu soutoku s jinou velkou řekou (Svratkou).  Tam, v širé kotlině, se z posledních sil vyškrábali na vysoký kopec (Špilberk), vyčnívající z tůně smrduté mhy.  Zde se Brninoh posadil, by pohověl brnícím údům.  Rozhlédnuv se kol po mhách, pravil, "Br - no, už tady zůstanem."  Tak vznikl název a později také město Brno, Brno, i s tím brněnským (hall) Štatlem a hantecem.  Krhúté velice rychle splynuli s místním obyvatelstvem - Moravany alias Markommany neb Narkomany, podle toho jak se nazývali nebo čím byli.  Brninoh přijal moravské jméno Brnislav a byl poctěn titulem Praotec Morava; obecný lid jej považoval za bratrance Praotce Čecha.  V mhách brněnské kotliny tedy končí poslední stopa moravské větve Krhútů...

Budiž čest jejich slavné památce!

Na závěr několik souhrnných poznámek.

(1) Bečiskála nikdy nebyla svatyní, obětištěm, rituálním pohřebištěm nebo něčím podobným.  Byla, prostě a jednoduše, útočištěm krhútských (e)migrantů, jejich novým domovem.  Je tedy chybou nazývat její obyvatele časnými Kelty (srv. Golec, 2009).

(2) Byl to lid krhútský, který položil slavné tradice slovanského železářství na Rudické plošině.

(3) Artefakty nalezené v bečiskalské Předsíni jsou nestratifikovanou a nevytříděnou, dynamickými geologickými procesy afektovanou směsí dvou industrií: krhútské (převážně železné, méně bronzové předměty) a hromské (zde nelze mluvit o industrii, ale o nakradených předmětech, hlavně zlatých a bronzových špercích, korálkách a jantarové a skleněné bižuterii, pocházejících z industrií jiných etnických skupin).

(4) Lomikel krhá a rourácí v Bečiskále dodnes.  Je původcem mnoha podivných a podle bečiskalských jeskyňářů nevysvětlitelných zvuků a jevů v jeskyni a jejím okolí (vide Vašíček a Pekárek, 2003).  Dosud uniká fyzické detekci - ani čerpání vod, ani hydrotěžba na něj neplatí.  Nenalezla ho ani skupina novodobých, mezi námi děvčaty zcela diletantských rádobylomikelistů; ti jej hledali s kovovými lomikužely na hlavě a panenskou spirálou-virgulí v rukou (Vašíček a Pekárek, op. cit.).  Lomikelovým pravděpodobným útulkem je Augiášův chlív (Augiášův dóm).  Tam nachází dostatek blebelu k obživě, bydlu i ukojení.  Autor této studie nalezl stopy Lomikelových pluzní na obou březích Šenkova sifonu, na Rozvodí a v Niphargové studánce.  Po povodni r. 1972 také v Kufru, Jižní odbočce a v samotné Předsíni.  V letech 1973-1974 zjistil tytéž stopy v Rudickém propadání, v Tipečku, Chodbě Staré řeky a u Srbského sifonu ve Velikonoční jeskyni.  [Pozn.  Lomikel se může dle libosti pohybovat řečišti i sifony - je zcela vodotěsný.]

(5) Lomikel je jediným patronem svatým všech jeskyňářů a děrozpytců (speleologů).

(6) Na příchod Kvrdla a takto na spásu či konec světa se stále čeká.  Pravděpodobným datem jeho manifestace, podle starokrhúského kalendáře, je 21. prosinec r. 2012.  Ten den nezávisle předpovídá také kalendář ancientních Mayů...

Halú, kaďár, brkhú daleja i leš,

Lomikel akhbar, krleš, krleš, krleš!

Literatura a prameny

ABSOLON, K., 1970: Moravský kras.  Vědecký redaktor R. Kettner.  Academia, Praha.

Díl 2, str. 204-217 (Zpracoval F. Adámek).

BUFKOVÁ-WANKELOVÁ, K., 2006: Pověst o Býčí skále.  www.byciskala.cz.

CIMRMAN, J. (datum neuvedeno): O starých Krhútech, leč zcela jinak než o nich píše

ten křeten Krása.  Nepublikovaný rukopis.

DOKOUPIL, B. Jr., GREGOR, V. A., JANČÍK, V. K., 1998: Poznámky ke Krhútské

kronice - opravy, doplňky a aplikace.  Saturnin, společnost pro uvádění románových

příběhů na pravou míru s ručením vůbec žádným, Brno.  Náklad je zcela rozebrán.

FIELD, T. R., 2003: Mým domovem tichá je putyka.  Nakladatelství Dokořán, Praha.

GOLEC, M., 2009: Co víme o etnicitě tvůrců obětiště v BS.  Je chybou nazývat je

Keltové?  www.byciskala.cz.

GOLEC, M., 2010a: Saiwala "Býčí střed země".  www.byciskala.cz.

GOLEC, M., 2010b: Workshop alikvotního zpěvu v Býčí skále.  www.byciskala.cz.

GREGOR, V. A., 1988: Z hysterie Křtin a Křtinského údolí (třetí upravená edice).

http://francimus.webnode.com, sekce Humor, Básně a povídky, Vendelín Karbit.

GREGOR, V. A., 2008a: Prvotně pospolný komunismus a kulturní vložky na aktivech

neopaleolitických bezdomovců.  Nepublikovaný rukopis.

GREGOR, V. A., 2008b: Kašpar Krása Blanenský.  Nepublikovaný rukopis.  Výtažek

z téhož je publikován na www.blansko.cz/clanky/08/04/kaspar-krasa-v-americe.php.

GREGOR, V. A., 2009: The (e)migration path of the ancient Krhút people.  Unpublished

manuscript.

HRUŠÁKOVÁ, M. Jr, 2000: Teorie o nálezu v "Předsíni".  www.byciskala.cz.

HRYCH, E., 1967: Krhútská kronika aneb paměti prarapla středního věku.  Vydal

Československý spisovatel, Praha.

KRÁSA, K. BLANENSKÝ (datum neuvedeno): O starých Krhútech, leč zcela jinak než

o nich píše ten křeten Cimrman.  Nepublikovaný rukopis.

PŘICHYSTAL, A., NÁPLAVA, M., 1995: Záhada Býčí skály aneb jeskyně plná

otazníků.  Amaprint, Kerndl s.r.o., Třebíč.

ŠEBEČEK, V., 2010: Něco pro příznivce Býčí skály.  www.byciskala.cz.

ŠTORCH, E., 1918: Lovci mamutů.  Spisy Dědictví Komenského, Praha.

ŠTORCH, E., 1964: Lovci mamutů.  Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK), Praha.

VAŠÍČEK, S., PEKÁREK, A., 2003: Záhady Býčí skály.  www.byciskala.cz.

WANKEL, H., 1882: Bilder aus der mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit.

Adolf Holzhausen Verlag, Wien.  Český překlad, 1988: Obrazy z Moravského

Švýcarska a jeho minulosti.  Přeložil V. Grolich ve spolupráci s O. Svobodou a J.

Urbanem.  Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní muzeum v Blansku,

Blansko.

Výdrholec, o Dušičkách 2010

Vojtěch A. Gregor-Celofán, Útěcha voje Řehořova,

jeden z mála zbývajících krhútských burcovatelů, prarapl, věrozvěst a atavár, šiřitel Prakršna ňehom i rachlíkem (ňeho - oheň, rachlík - meč), nehodný pokračovatel v díle Bohdana Krhy Šumavanského, Ervína Kulověje Hrycha, Dr. Jana Kršny Kloboučníka, Prof. Ladislava Morhy Novotného, Mgr. Vladimíra Kemlinga Jančíka, Bohuslava Docka Dokoupila a dalších krhútologů, jejichž sláva se nebe dotýká...