[Signatura originálu v Moravské zemské knihovně v Brně: DEP 4 - 30.148]

Mitteilungen des „Vereines Deutscher Touristen in Brünn".

III. ročník, 1905: číslo 3, str.13-16; číslo 4, str. 21-27; číslo 6, str. 38-39.

IV. ročník, 1906: číslo 1, str. 1-6 ; číslo 2, str. 17-22; číslo 3, str. 29-31; číslo 5, str. 45-47; číslo 6, str. 54-56.

V. ročník, 1907: číslo 2, str. 13-15; číslo 3, str. 21-22; číslo 5, str. 33-36; číslo 6, str. 41-42.

Název originálu: Die Höhlen der südlichen Mährischen Schweiz.

Ing.  H e r m a n n    B O C K

zemědělský inženýr ve Štýrském Hradci (Graz).

J e s k y n ě      j i ž n í h o    M o r a v s k é h o    Š v ý c a r s k a.

[První část - publikovaná roku 1905 - Josefovské údolí]

3. května 1905.

Vápencová oblast severně od Brna, zvaná Moravské Švýcarsko, vytváří více jak 100 čtverečních kilometrů rozsáhlou vysočinu, podobnou krasu, jejíž střední nadmořská výška obnáší kolem 500 metrů a která se proto vypíná o 300 metrů nad moravskou nížinu. Na východě je orograficky velice nezřetelně oddělena od kulmské Drahanské vysočiny, na severu je lemována půvabnými Boskovickými kopci, na západě hraničí se syenitovými kopci východně od Svitavy a na jihu tvoří nápadný výběžek 423 metrů vysoký kopec Hády.

Ačkoliv tato vysočina absolutní výškou nepřevyšuje ostatní reliéf brněnského okolí, má přesto daleko větší přitažlivost pro všechny přátele přírody romantickými skalními a lesními sceneriemi úzkých, roklinovitých údolí, krasovými náhorními rovinami, četnými závrty, propastmi, jeskyněmi a podzemními vodami. Je proto nutno co nejradostněji uvítat, že si Spolek německých turistů v Brně (Verein deutscher Touristen in Brünn) vyhlédl jižní část této nádherné země za svou užší pracovní oblast a se zvláštním zájmem se tedy věnuje zpřístupňování a průzkumu jeskyní Křtinského údolí, Josefovského údolí a údolí Říčky.

Jeskyně a podzemní vodní toky Moravského Švýcarska přináležejí třem povodím. To nejsevernější je povodí Punkvy, která  u Blanska vtéká do Svitavy a sdružuje vody ze Sloupu, Holštejna a Ostrova. Dále jižněji leží povodí Jedovnického rybníka a Křtinského potoka, jejichž vody se spojují v Josefovském údolí a u Adamova se vlévají do Svitavy. Nejjižněji položené a více na východ natěsnané je povodí Říčky, která se pod Šlapanicemi spojuje s Tvaroženským potokem [dnešní název: Rokytnice] ve Zlatý potok.  Tento tvoří od Měnína dolů spolu s Šitbořickým potokem [v originále německy : Sausbach] Cézavu [dnešní název: Litava] , která nad Židlochovicemi ústí do Svratky.

J o s e f o v s k é   ú d o l í   a   j e h o   j e s k y n ě.

Jakožto jedno z nejkrásnějších údolí Moravského Švýcarska tvoří Josefovské údolí a jeho východní pokračování, Křtinské údolí, půvabný přírodní park nejpodivnějších skalních útvarů a pozoruhodných slují a jeskyní. Tok a činnost podzemních vod je možno zde studovat tím lépe, poněvadž jsou tyto na různých místech v jeskyních viditelné. Mimo to potěší to údolí návštěvníka nádherným vzrůstem stromů, idylicky položenými mlýny a dvorci a bublajícím křišťálově čirým potokem, v němž se kolébají vlnami chomáče zelených vodních rostlin.

Hned za Adamovem se horské srázy přibližují těsně k potoku a jen tu a tam poskytují prostor nějaké louce nebo malému políčku u domu. Tmavé skály, pokryté mechem, jsou vytvořeny z mohutného syenitu, prastaré sopečné horniny, která ukazuje nejkrásnější skalní útvary na horských stráních severozápadně od Švýcárny. Ve velkém ohybu se zde údolí táhne kolem příkrého horského hřbetu, pokrytého lesem, kterým lze sice obtížně procházet, ale ve kterém jsou zajímavé kamenné útvary a prastaré zbytky zřícenin. O něco přes 100 kroků dále  na východ syenit končí a na jeho místo nastupují zčásti načernalé, zčásti světlé šedobílé skály devonského vápence.

Nad starou vysokou pecí u Švýcárny vidíme hrubě plástovité vrstvy tmavého ramenonožcového vápence, který často obsahuje zbytky skořepin devonských měkkýšů, zčásti je překryt syenitem a má břidličnatost souběžnou s omezovací plochou, ale příčnou k vlastnímu vrstvení. Nejspodnější devonské vrstvy, sestávající se z křemencovitého pískovce a ze slínovité břidlice, zde vytvářejí dělicí zónu o nepatrné mocnosti mezi devonským vápencem a syenitem. Ohromné podzemní síly zde vyzvedly syenit o více jak dvě stě metrů a bočním stlačením vytvořily ve vápenci onu nepravou břidličnatost, tak jako vynesly vzhůru spodní vrstvy devonu a zčásti je rozetřely. Na důkaz tohoto se vysoko nahoře na výšinách syenitu nacházejí tytéž vrstvy, které o několik stovek kroků dále na východ leží pohřbeny pod ramenonožcovými vápenci a jenom na nejhlubších místech údolí jsou naplaveny potokem. Nad ramenonožcovým vápencem leží dále na východ vrstevnatý korálový vápenec středního devonu, který je překryt nerozvrstveným hornodevonským vápencem. Vrstvy devonu jsou zde silně zprohýbány, mimoto ve spodních částech rozmanitě zvlněny a pokrouceny, naproti tomu v těch horních jsou protkány přesmykovými trhlinami. Jejich mocnost obnáší vcelku dvě stě až čtyři sta metrů a jejich střední úklon směrem k východu sedm stupňů.

Proto musí vody, které přitékají z vápence, aby se dostaly do Svitavy, téct přes syenitovou bariéru, čímž je pro vymývání lehce erodovatelných vápenců a pro prohlubování Josefovského údolí stanovena hranice, která se během doby mění jen pozvolna. Proto je také spád Křtinského potoka při přetékání syenitové bariéry (2,5 procenta) podstatně větší než v devonském vápenci (1,5 procenta).

Rozeklané, často podivuhodně vymyté skály devonského vápence ukazují občas nejpodivnější tvary a spojují se s vysoko do výše strmícími smrky a jedlemi do malebných a nádherných obrazů v nejrozmanitějším střídání. Jedním z nejvyvýšenějších kusů tohoto druhu na pohled  je přes padesát metrů vysoká Býčí skála. Její šedobíle se lesknoucí stěna výrazně přečnívá vysoký les, který lemuje její úpatí, a zvedá se plná kontrastu z tmavé zeleně. Podobny sloupům nějakého dómu čnějí štíhlé kmeny vzhůru a husté koruny způsobující příjemný chládek, vrhají své stíny na pláň. Ze silnice vede úzká stezka přes suťový pahorek, vysoký dva metry,  na úpatí skály, kde se nachází vchod do impozantní   j e s k y n ě   B ý č í   s k á l y  (Stierfelshöhle).  V obdivu zaujmeme stanoviště před kolmou, zčásti převislou stěnou, která je v celé své výšce protkána velkou, komínovitou vodní skulinou. Vysoko nad vchodem, uzavřeným dubovými dveřmi, se otevírá tmavý skalní otvor, to je to velké okno, které s malým oknem, nacházejícím se vlevo pod ním, osvětluje Předsíň jeskyně Býčí skály. Po pravé straně nás doprovází o čtyři metry níže ležící opuštěné koryto potoka k dřívějšímu, ale toho času zazděnému vchodu, který leží pod mohutným převisem stěny. Na druhé straně koryta vede příkrý suťový kužel vzhůru k pochmurnému skalnímu portálu, kterým se dostaneme do lesa nad Býčí skálou. Otevřenými dveřmi vstupujeme do první prostory jeskyně Býčí skály, do Předsíně. Síň je dříve zmíněnými skalními okny matně osvětlena a kouzelný přísvit nechává skvíti se v pestrých barvách pletivem potažené stěny v blízkosti vchodu, zatímco zadní část prostory se ztrácí v ponuré temnotě jako vysoko se klenoucí strop.

Tu a tam padají ze skály kapky a je to, jako kdyby chtěly vyprávěti příběhy dávno zmizelých časů, jako kdyby chtěly referovat o divokých kovářských tovaryších, jejichž oheň planul v Předsíni, a o ranách jejich kladiv, jimiž se rozléhala obrovská klenba, jako kdyby nám chtěly přinést zprávu o pohřbívání keltského vojevůdce, jehož kosti zde ležely v nerušeném klidu po dvě tisíciletí, neboť ten spodní vchod, vytvořený suchým korytem potoka, byl zatarasen mohutnými skalními balvany až na nízký otvor, ale dnešní vchod byl ve skále prostřílen teprve na počátku devatenáctého století, od kteréžto doby se také datují veřejné návštěvy jeskyně.

Vykopávky, do nichž se pustil dr. Wankel v roce 1873 v Předsíni, byly korunovány obzvláštním úspěchem ; neboť mimo četných lidských a zvířecích kostí byly nalezeny hliněné nádoby, přesleny, ozdoby z bronzu a ze zlata stejně jako nástroje z kamene, kostí, paroží, bronzu a železa. Tyto nálezy tvoří toho času cennou součást sbírek c.k. Dvorního muzea ve Vídni.

Z Předsíně, dlouhé 45 metrů a 10 metrů široké nás vede pouze tři metry vysoká, na plocho překlenutá chodba téměř v témže směru, ze kterého jsme přišli, nazpět, a dostáváme se, jako kdybychom sestupovali do nějakého sklepa, do prostory o značné výšce, do Pohanského komína. Půda této prostory stojí v určitých dobách hluboko pod vodou, avšak tuto tůň lze snadno přejít po lávce zřízené Spolkem německých turistů.

Zde se severojižním směrem mířící chodba ohýbá k východu. Jižním směrem vede plochá stěna v mírném srázu vzhůru k mnohonásobně rozvětvenému systému chodeb a trhlin, který ve své celkové délce poprvé prošli v zimě roku 1902 autor a pánové Otto Olbort, Richard Fuchs a Karl Wilke a dostal pojmenování   B r u n i n a   j e s k y n ě.  Tato boční jeskyně je přes nízkou chodbu ve spojení se skalním portálem napravo od vchodu do jeskyně Býčí skály.

Zde v Pohanském komíně je možno také obdivovat různé krápníkové útvary v jejich podivných tvarech, upomínajících na zkamenělé vodopády, a zejména ta skalní stěna vedoucí vzhůru až k Brunině jeskyni je bohatě vyzdobena útvary tohoto druhu, které byly asi dříve oslnivě bílé, ale v průběhu doby ztratily mnoho ze své čistoty sazemi z pochodní a ohňů.

Chodba dlouhá 34 metry nás zavede odtud do kopulovité prostory 12 metrů výšky a asi 10 metrů šířky, k níž se připojují dvě boční síně, severní a jižní. V těchto vedlejších prostorách byly nalezeny zbytky bývalých ohnišť stejně jako štípané kosti, pazourkové nože, třísky a odštěpky spolu s hroty kopí, sekyry zhotovené z rohovce, hroty šípů ze sobího paroží, odlámaná kostěná šídla stejně jako nástroje z pazourku a z rohoviny jako pozůstatky diluviálního člověka doby ledové.

Půda hlavní chodby zde leží značně výše než v Pohanském komíně a k těm oběma bočním síním vedou dosti nakloněné svahy, učiněné schůdnými pomocí schodů. Bohatě padají kapky ze skály, pleskajíce jednotvárným tónem do louží vody.

Chodba, která vede odtud dále  na konec jeskyně je stejně tak jako prostory, do nichž jsme doposud vstoupili, méně pěkná a přátelská, jako je pochmurná a velkolepá. Po obou stranách vyrovnané a pískem vysypané cesty leží mohutné skalní balvany, načernalé skály devonského vápence, tvoří stěny ohlazené vodou a vysoko se klenoucí strop, zčásti podepřený pilíři a volně stojícími sloupy, jehož profil upomíná na gotické lomené oblouky. Místy se skála snižuje od stropu klínovitě dolů a rozděluje prostoru na dvě souběžné poloviny. Ústí komínů a puklin se ukazují vysoko na stěnách  jako na stropě, podobny tmavým stínům, často bezprostředně nad naší hlavou, a černé otvory v bočních stěnách označují příchod k vedlejším komorám, zářezům a delším bočním chodbám, které na konci zpravidla přecházejí v komíny, vedoucí nahoru. Z komínů a puklin se nedostává do jeskyně pouze prosakující voda, nýbrž také množství hmot nánosů, a sice většinou úlomky hornin pocházející z kulmských vrstev, jurský písek, úlomky pazourku, hroudy rohoviny, prachová diluviální hlína a hrubší, více písčitá spraš. Mnohé z těchto komínů vykazují značné rozměry a jsou ve spojení se závrty na povrchu, čímž se najde vysvětlení pro bohaté vsakující se vody. Potoční valouny, které pokrývají dno hlavní chodby, nepocházejí z komínů, nýbrž jsou zcela jiného původu, o čemž chceme referovat později. Skalní balvany pokrývající podlahu a vápencové trosky sem dolů napadaly zčásti ze stropu, zčásti z otevřených komínů.

Ve vzdálenosti sedmdesáti metrů od jižní boční síně odbočuje z hlavní chodby boční chodba jižním směrem, o celkové délce asi šedesáti metrů. Tato se sestává z řady zpravidla vysokých komor, přecházejících v mohutné komíny, které jsou spojeny nízkými místy, schůdnými jen když se plazíme. Konec tvoří trhlinovitá prostora, jejíž šířka sice obnáší sotva jeden metr, jejíž výška však tohoto času ještě nemohla být zjištěna.

Asi padesát metrů za vchodem k této odbočce se vlevo nachází prohlubeň naplněná křišťálově čirou vodou. Každý kamínek na dně lze rozeznat a klidnou vodu, jejíž hloubka obnáší až jeden metr, lze lehce tak dlouho přehlížet, dokud do ní s hlasitým plesknutím nesestoupíme. Toto přehlédnutí vody nachází vysvětlení ve světlém zabarvení dna, čímž je znemožněno zrcadlení černých skalních stěn v čirém toku. V oslnivém lesku magnesiového světla má jiskřící se vodní plocha nezapomenutelný půvab a jako blýskající se perly padají kapky ze skály, kreslíce do jinak tak klidné plochy půvabné kruhy vln.

Tato čistá, studená a v každé době  pitná voda není v žádném spojení s nečistou tůní na konci jeskyně Býčí skály, nýbrž nachází své vysvětlení v přítoku pramenitých a průsakových vod, které se dostávají z četných trhlin, nacházejících se v severní skalní stěně, do prohlubně.  Nad  těmito  trhlinami  se  nachází  na  povrchu závrt o obvodu 175 kroků a o poklesu 10 metrů, takže je vysvětlitelné, že se zde nachází silný přítok vody. Voda, nahromaděná v této prohlubni se v jeskyni zčásti vypařuje, zčásti se však vsakuje do štěrku a za silnějšího přítoku se shromažďuje na nízkých místech jeskynního dna, tak vytváří více méně velké tůně především v Pohanském komíně.

Několik málo kroků nás odtud zavede do dómu, který jako nejmohutnější prostora jeskyně Býčí skály naplňuje duši diváka údivem a úctou. Ve výšce 20 metrů se klene strop, sestávající se z tmavého vápence, do gotického profilu a uprostřed ukazuje pochmurný otvor komína, jehož stěny, rozbrázděné vodami, upomínají na ciselované kamenné desky. Velkolepý a současně hrůzu budící dojem je ještě umocněn pohledem na Obří komín, jedenáct metrů širokou rozsedlinu obrovské výšky. Půda dómu směrem k tomuto komínu terasovitě stoupá, a mezi jeho tmavě zbarvenými stěnami vytváří srázný suťový kužel, který se sestává z trosek horniny, jeskynního jílu a vápencového sintru. Po závratně příkrých schodech, jejichž vysoké, kluzké stupně jsou do usazeniny vytesány, je možno zde vystoupit ještě přes třicet metrů vysoko, odkud se komín svisle zdvíhá do neznámých výšin.

Stojíme-li na dně dómu a hledíme do výšiny Obřího komína vzhůru, kde buď sám průvodce nebo jeden z návštěvníků zapálil magnéziové světlo, poznáme nejlépe vznešenost a nepopsatelnou divokost této prostory a zapomeneme, ponořeni do pohledu na mohutnost, na chybění krápníků, jiskřících sintrových pokrývek a jasnou nádheru, které samotné jsou ve znamenité míře vlastní jiným jeskyním Moravského Švýcarska.

Cesta odtud vede téměř rovně ještě 30 m dále a poté po schodech dolů ke konci jeskyně, který je vzdálen 350 m od vchodu a tvoří jej asi 0,5 m hluboká voda. Alois Šenk, knížecí lichtenštejnský hajný v Josefově, projel  severovýchodní pokračování této vodní tůně v létě roku 1889 pomocí voru, a tak objevil 46 m dlouhou, vodou naplněnou chodbu s četnými komorami, přecházejícími ve vysoké komíny. Na konci této chodby klesají skalní stěny zcela do vody, čímž je zabráněno dalšímu postupu dopředu.

Vytvořením tohoto sifonu je jeskyně Býčí skála oddělena od podzemního toku  Jedovnického  potoka,  který  přichází  z  rybníka  Olšovec  u  Jedovnic,  na  toku  dlouhém

1.600 m pohání několik mlýnů a poté se za nízkého stavu vody vsakuje do drobového štěrku, avšak za povodně se hučící a hřmící hrne dolů do propastí Hugových jeskyní. Odtud teče voda potoka velmi nízkým spádem jižním směrem přes vápencovou plošinu Pokojná a Děravka, v blízkosti konce jeskyně Býčí skály napájí tůň, která se tam nachází a prýští z hlubin hory teprve po více jak 6.000 m dlouhém toku, přičemž vytéká z nízkého skalního otvoru 250 kroků pod Býčí skálou. Za mimořádných povodní, kdy masy vody nenajdou dost prostoru ve svém normálním skalním kanále, vystoupí v něm voda až do jeskyně Býčí skály ke vchodu a tůní na konci jeskyně a teče suchým potočním korytem před ní ke Křtinskému potoku. Touto povodní se dostávají do jeskyně Býčí skály drobové valouny  z Jedovnického potoka a na jejím dně tvoří více či méně silnou vrstvu.

Na skalní stěně nad vodní hladinou hlásá tam se nacházející pamětní tabule návštěvu císaře Františka II. a jeho manželky v roce 1804 a slouží jako důkaz pro hojnou návštěvu jeskyně od počátku 19.století. Avšak jeskyně je známa již z  časů o mnoho starších a Ferdinand Hertod ji popisuje anno 1669 ve svém Podzemním biči Moravy (Tartaro-Mastix Moraviae), přičemž nezapomněl ani na krápníky Pohanského komína, které tenkrát ještě vypadaly jako alabastr. Před vchodem stála v oné době větší vodní tůň, o níž Hertod podává zprávu, že  byla schůdná jenom za třeskuté zimy, když mrzlo. Tehdy se muselo od opuštěného koryta potoka plazit se do jeskyně 20 kroků dlouhou, nízkou chodbou.

Bohatě odměněni velkolepými dojmy, které jsme přijali, a pohrouženi do myšlenek na prastará lidská pokolení, která zde bydlela a jejichž dějiny nám odhalily nálezy obsažené v půdě, opouštíme historicky a turisticky vysoce zajímavé síně a vracíme se nazpět ke vchodu. Tu a tam obletují naši hlavu světlem se probudivší netopýři a padající kapky připomínají, podobny chodu nějakých hodin, běh času, míjení tisíciletí, stejně jako ustavičné působení tvořivých a ničivých sil přírody.

___________________________________

(2. pokračování)

1. července 1905

Vedle pochmurných, prostorných a lehce přístupných síní jeskyně Býčí skály tvoří   B r u n i n u   j e s k y n i   (obr. 1) úzký, mnohonásobně točitý a obtížně přístupný systém chodeb a trhlin, který se jeví drobounkými krápníky a sintrovými útvary, světlou barvou stěn, propastmi a vzhůru vedoucími komíny jako nanejvýš svérázná přírodní pozoruhodnost a jako nějaká znamenitá škola lezení se nabízí zejména pro dobu zimy.

Spojení Pohanského komína se skalním portálem napravo od vchodu do Býčí skály je známo již dlouhou dobu, ale doposud se v žádném díle nenalezl přesný popis této spojovací chodby. Také u dr.  M a r t i n a   K ř í ž e   je o ní jenom letmá zmínka a na plánu sestaveném jmenovaným badatelem je jenom schématicky naznačena.

Uvažujeme-li o bludišťovitě rozvětvených chodbách a trhlinách Bruniny jeskyně na plánu, tak z toho vyplyne nejzřetelněji nutnost, pohlížet na ni nezávisle na jeskyni Býčí skále jako na nezávislou, a přitom se ukazuje spojení s posledně jmenovanou dutou prostorou více než ve skutečnosti jako vzniklé náhodou. Bezpochyby je Brunina jeskyně o mnoho starší než Býčí skála a za svůj vznik vděčí erozní činnosti předdiluviálního jeskynního potoka, který, přicházeje z povrchu kulmské náhorní roviny, našel na tomto místě kolmými štěrbinami a propastmi v hučícím spádu svou cestu k hladině spodní vody ležící o mnoho hlouběji. Jeho výše se střídala právě tak jako cesta, po níž se voda ubírala, a tímto způsobem vznikal systém nad sebou ležících horizontálních jeskynních chodeb, jakož i kolmých trhlin a štěrbin a komínů, rozšířených vymýváním.Zřícením stropu, výplněmi a hmotami nánosů a tvorbou sintrů dostala jeskyně v průběhu času, poté, co si potok již dávno našel jiné, snad dokonce vzdálené, koryto, své dnešní vzezření, kdežto jeskyně Býčí skála nám nepředstavuje nic jiného, než povodňový tok Jedovnického jeskynního potoka. Snad existovala také tato jeskyně již v době diluviální, přece však leží ještě o několik metrů hlouběji než nejspodnější systém horizontálních chodeb Bruniny jeskyně a je ji nutno podle toho považovat za mladší útvar. Tím, co zde bylo sděleno, se také vysvětluje ohromný rozdíl ve velikosti a vzhledu obou jeskyní, stejně jako v rozdílném bohatství krápníků a sintrových útvarů.

Začátek Bruniny jeskyně tvoří jednak nízká chodba, která odbočuje od skalního portálu, jednak plochá stěna v Pohanském komínu. Nad touto vede asi 2 metry široký komín, jehož ústí ve stopě zůstalo prozatím nedosažitelné, vzhůru do neznámé výšky a právem si zaslouží jméno Pohanský komín v užším smyslu. Od horního okraje ploché stěny je v podstatě snadno dosažitelný již popsaný starý systém chodeb, stejně jako chodba (F) vedoucí k malé propasti.Z boční chodby (D) odbočuje k jihu velmi nízká a mnohonásobně zakroucená chodba (G) a vede téměř rovně ke 3 metry široké, ploché a kolmo vzhůru vedoucí šachtě, která, jak se později dozvíme, je podivným způsobem ve spojení s ostatními částmi Bruniny jeskyně. Již dlouho známé prostory této boční jeskyně, o jejíž dřívější prohlídce nám podávají zprávu nápisy z roku 1804, mají celkovou délku 95 metrů, z čehož 30 metrů připadá na spojení Pohanského komína se skalním portálem. Menší krápníky jsou zde většinou otlučeny, větší mají podobně jako sintrové útvary křehké, více tufovité vzezření a světlou prachovou barvu, avšak přece se sestávají z pevného, jemnozrnného kalcitu.

Ve výšce 6 metrů nad horním koncem ploché stěny a tudíž 20 metrů nade dnem jeskyně Býčí skály leží mnou o Vánocích roku 1901 objevený vchod ke zbývajícím částem Bruniny jeskyně. K tomuto se dostaneme po kolmé stěně, ale s dobrými úchyty,  exponovaným, ale nepříliš obtížným lezením. Šroubovitě točitá, 11 metrů dlouhá chodba (Chodba šroubovitá) se zaklínovanými balvany, v níž je nutno se zapříčit asi ve výši jednoho metru nad zúženým dnem, vede odtud do malé komůrky, jejíž dno se sestává z hranatých vápencových trosek. Napravo nám zeje vstříc z hlubiny černá prostora, v níž se dolů vhozené kameny kutálejí delší dobu dopředu, než duníce spadnou do hlavní chodby jeskyně Býčí skály. Z toho můžeme usuzovat, že chodba, nacházející se pod námi vede dolů do hlavní jeskyně. Slanění by bylo na tomto místě potřebné jen pro velmi nezkušené lezce ; neboť ovšemže poněkud obtížnější travers kolem skalní hrany nalevo nám umožní dostat se na bohatě úchyty a výstupky opatřenou a jen mírně příkrou stěnu, po které rychle slezeme dolů. Brzy se dostaneme na dno Chodby skřítků a stojíme v síňovité šířavině, jejíž rozeklané stěny jsou ozdobeny četnými, většinou malými nahnědle-žlutými rozkošnými krápníky. Jako po uměle zbudovaných schodech sestupujeme po skalních balvanech a skalních stupních chodbou rovněž vyzdobenou krápníky k jejímu ústí do jeskyně

Obr. 2 Zaklíněný kámen v Chodbě skřítků

Býčí skály a vidíme, že jsme asi 12 metrů nad dnem a stěnou rozbrázděnou průsakovou vodou a asi stejně tak jsme vzdáleni od našeho výchozího bodu. Malé, ale pevné stalagmity zde nabízejí vhodnou příležitost ke slanění, a obtížný travers nás vede nalevo přes plochou stěnu. Avšak dáváme přednost tomu, vystoupit zpátky, abychom mohli sledovat Chodbu skřítků také v druhém směru. Brzy jsme se opět dostali pod náš travers a stoupáme po plochém sintrovém dně příkře vzhůru, nad naší hlavou je kus skály (obr. 2), zaklíněný mezi kolmými, světle zbarvenými stěnami úzké, ale vysoké chodby a odvádí naši pozornost od netopýrů, kteří tu a tam visí na stěnách v dosažitelné blízkosti. Podivný útvar, zbytek nějakého bývalého sintrového stropu, vytváří pro nás malou překážku v další cestě. Zbaven svého podloží, zůstal viset jako most mezi stěnami, takže se musíme podplazit pod hebkou klenbou. Chodba nás vede příkře v mírném vinutí ještě kus vzhůru až k místu, kde přes sebe zaklíněné, zčásti viklavé balvany naznačují výstup k horní šachtě, vysoké prostoře, připomínající vnitřek nějaké věže, v níž se nacházejí dva komíny. Ten východní vede vysoko vzhůru k nízké, stoupající chodbě, uzavřené sypkou spraší, ke Komínu skřítků, před jehož začátkem upoutá naše oko půvabným tvarem a krásnou, světle žlutou barvou větší krápníkový útvar, stejně tak stalaktit jako stalagmit. Poté, co jsme se odtud vrátili nazpět na dno horní šachty, podíváme se ještě do mnohonásobně točité erozní štěrbiny Chodby skřítků, mezi jejímiž hladkými stěnami zčásti posázenými třpytivými kalcitovými krystaly, zčásti potaženými sintrem, jsme vystupovali vzhůru. Fantastické stíny se střídají se strašidelnými světlými výběžky skal. Celek se jeví jako uměle vytvořen a upomíná po více jak jedné stránce na rozpadlé točité schody nějaké zříceniny hradu. Žádná lidská noha nevstoupila do těchto prostor před námi, a jejich pohádkovost nebyla proto ještě zcela znesvěcena. Toho času tvoří naše stopy četné skoby, kapky loje, saze svíček a další značky, ale ještě vždy působí kouzlo těchto tajuplných chodeb na naši mysl, a je nám, jako kdybychom navštívili duchy hory. Avšak kde, ve kterém sále budeme přijati, a která cesta nás má nyní vést dále?

Obr. 3 Krápník v Hrobce duchů