TAJEMSTVÍ JEDOVNICKÉHO POTOKA

část 3.

SPOJENÍ BÝČÍ SKÁLY A RUDICKÉHO PROPADÁNÍ

STALAGMIT 1986 / 4-5

Po důležitých objevech z konce roku 1984 a 5. ledna 1985 jsme zahájili intenzivní přípravy na řešení dvou úkolů. Zhotovení mapy Proplavané skály a překonání koncového sifonu, o kterém jsme předpokládali, že je to Srbský sifon, kterým končí Rudické propadání. Po zhodnocení charakteru Sifonu potápěčů ustoupili kolegové ze skupiny ADAST od původně zamýšleného čerpacího pokusu, protože po odčerpání vody hrozilo nebezpečí sesuvu svahů Jezera potápěčů.

Přestože byly velmi příznivé vodní podmínky, nemohli jsme zamýšlenou akci realizovat hned. Především bylo třeba s využitím znalosti průběhu sifonu položit novou vodící šňůru a nainstalovat telefonní vedení mezi Prolomenou a Proplavanou skálou. Jeskyňáři z Býčí skály slíbili, že do doby akce, jejíž termín byl stanoven na 2. a 3. února prodlouží telefonní vedení tak, aby bylo možné spojení se základnou před jeskyní. Kromě toho jsme potřebovali vyrobit větší počet vodotěsných kontejnerů pro dopravu potřebného materiálu přes sifon.

Přípravy se rozeběhly na plné obrátky. V noci, den před jeskyňářským plesem, jsme přes Sifon potápěčů úspěšně natáhli a upevnili vodící šňůru. Po zaměření jejího směru jsme souběžně s ní položili telefonní kabel. Vše bylo připraveno. Ve středu 30. ledna jsme odzkoušeli kontejnery a ve čtvrtek jsme se sešli v klubu, abychom do kontejnerů připravili potřebný materiál. Počasí nás však tentokrát zradilo. Rtuť teploměru zůstávala neúprosně nad nulou. Přesto jsme pokračovali v přípravách.

V pátek v noci dopravila transportní skupina k Sifonu potápěčů potřebný materiál. Potápěči měli přijet až ráno. V devět hodin večer bylo stále ještě šest nad nulou. Sníh se rozpouštěl neuvěřitelnou rychlostí.

V sobotu ráno jsme se sešli na Býčí skále. Situace ještě nebyla kritická. Skupina, která sledovala stav vody před Rudickým propadáním hlásila, že voda začala ráno mírně klesat. Odešli jsme k sifonu, abychom zhodnotili situaci na místě. Průtok vody R U D I C K É H O  P R O P A D Á N Í se ještě příliš nezvýšil. Voda však tekla špinavá a neustále stoupala. V užších místech se hladina zvedala o čtyři centimetry za hodinu. Nikomu se do vody moc nechtělo, ale nikdo také nechtěl říci jako první: "Balíme to". Při pohledu na hromadu připraveného materiálu to nebylo nijak lehké. Na konec, po poslední krátké poradě, vyslovil rozhodnutí vedoucí akce:

"Průzkum se prozatím odkládá, začněte se zpětným transportem materiálu."

Několik nás zůstalo na základně ADASTU. Sledovali jsme průběh povodně, která kulminovala kolem půlnoci. Ráno poletovaly ve vzduchu opět sněhové vločky a pod nohama nám křupaly zbytky umrzlého sněhu. Nezbývalo než doufat, že mají meteorologové pravdu, a že příští dva týdny bude opět mrznout. Další termín byl předběžně stanoven na 16. a 17. února.

Přípravy nebyly tentokrát tak složité. V kontejnerech bylo třeba vyměnit pouze potraviny. Transport v jeskyni byl zjednodušen o to, že jsme nemuseli přepravovat lahve, které jsme nechali v dómu před sifonem.

Byly uložené dostatečně vysoko, aby se k nim nedostala voda. Potápěči se rozdělili do tří skupin. První proplavala sifon s částí materiálu a potom zabezpečovala transport materiálu od sifonu do místa podzemního tábora. Druhá skupina dopravovala materiál pod vodou přes sifon. Ve třetí skupině byli potápěči pouze dva. Jejich úkolem bylo překonání koncového sifonu v Proplavané skále. Plavali přes Sifon potápěčů jako poslední. Největší nepříjemností, se kterou se museli potápěči vyrovnat, byla teplota. Po povodni zůstal ještě stále mírně zvýšený průtok. Teplota vody poklesla na čtyři stupně a v důsledku toho se značně ochladil i vzduch v chodbách protékaných vodou. Nejvíce byli prochlazeni ti, kteří zajištovali transport ve vodě, ale vydrželi.

Proplavaná skála. Největší krápník této části jeskyně asi 8 metrů vysoký v blízkosti Tábora – foto: Michal Piškula

Organizaci transportu usnadnil telefon. Za tři hodiny byli všichni potápěči i s materiálem v táboře, za úžinou ÚPBK (Úžina předběžného konce), jak byl pojmenován polosifon za Dómem potápěčů. Sedm účastníků se rozdělilo nejdříve do dvou skupin. Dva potápěči a dva pomocníci vyrazili směrem k Srbskému sifonu. Zbývající trojice zahájila mapování. Měřili jsme pomocí pásma a závěsného kompasu. Všichni napjatě očekávali výsledek průzkumu koncového sifonu. Dvojice potápěčů k němu bez problému dorazila a Martin Mičán ihned zahájil sestup.

Při prvním vynoření se dostal do rozměrné prostory, jejíž dno tvořilo jezero. Snadno našel další pokračování a pohodlně se dostal přes další sifon. Nápis na stěně, který zde našel, hovořil jasně: dostal se do Velikonočních jeskyní v Rudickém propadání. Na bubnu byla odvinuta vodící šňůra po značku 55 metrů.

Po tomto vynikajícím úspěchu se vrátil průzkumný tým do tábora, kde jeho členy čekaly další úkoly. Jedna dvojice měla za úkol průzkum odboček a komínů, druhá dvojice fotografovala a zbytek pokračoval v mapování. S fotografováním byly problémy. Řada úseků jeskynních chodeb byla po několika průchodech potápěčů silně zamlžena. V některých místech tak, že mlha dokonce ztěžovala chůzi.

První z hlavních úkolů byl splněn rychleji, než jsme čekali. Práce na druhém šla sice také od ruky, ale zmapování více než jednoho a půl kilometru chodeb si vyžádalo svůj čas. Okolo půlnoci se na lidech začala projevovat únava. Zejména při pobytu v Povodňové chodbě, kde bylo podstatně tepleji. Stačilo se na chvíli posadit, a již na člověka dotíral spánek. V pět hodin ráno fixoval Pavel Otras bod polygonu nad Srbským sifonem. Druhý nejdůležitější úkol byl splněn a mohli jsme zahájit přípravu k návratu.

Ohřívali jsme jídlo na skomírajících propan-butanových vařičích, kterým nevyhovovala nízká teplota a začali jsme třídit materiál. Bylo jasné, že nejsme schopni zajistit transport zpět, tak jako při budování tábora. Únava již udělala své. Rozhodovali jsme se, co do kontejnerů, co se může namočit, s čím se můžeme případně rozloučit, a co můžeme ponechat jako zásoby do příští akce. Vzhledem k tomu, že jarní tání mohlo přijít kdykoli, nemohl nikdo říci, kdy se nám podaří vrátit.

Nakonec jsme nabalili transportní vaky, oblékli se do potápěčských obleků a v neděli v sedm hodin ráno se první potápěč vynořil zpět v Prolomené skále. Po deváté hodině byli všichni bezpečně zpět. Někteří měli za sebou více než kilometr uplavaný pod vodou.

Byli jsme opravdu unaveni. Akce trvala déle než dvacetčtyři hodin. Výsledek však stál za to. Podařilo se splnit sen mnoha generací jeskyňářů.

Spojili jsme v jeden celek dva hlavní jeskynní systémy střední části Moravského krasu. Po nakreslení map a připočtení do té doby známých částí jsme dostali délku 12,3 km. Celý systém tak vstoupil na třetí místo v žebříčku nejdelších československých jeskyní.

Proplavaná skála – Gotická chodba – foto Michal Piškula

Propojením obou systémů a zhotovením první dokumentace průzkumy pochopitelně neskončily. Jeskyňáři z Býčí skály vypracovali na základě měření potápěčů projekt na zpřístupnění Proplavané skály. Ještě než však bude realizován, budou potápěči z Labyrintu provádět řadu měření a pozorování v doposud uzavřené části systému. Postup těchto prací bude záležet především na vodních podmínkách. Proto je obtížné stanovit předem jejich přesný průběh. Výsledky však nepochybně přispějí k hlubšímu poznání jeskynního systému utvářeného na podzemním toku Jedovnického potoka.

Ing. Michal Piškula

ZO ČSS 6 - 09